Julie Tippetts & Martin Archer: Serpentine; Orchestra of the Upper Atmosphere

  

Julie Tippetts & Martin Archer: Serpentine

Orchestra of the Upper Atmosphere

Discus (www.discus-music.co.uk)

 

Řekl bych, že jde o třetí umělecký život fascinující vokalistky Julie Tippetts:  po krátkodobé, leč strhující kariéře Julie Driscoll a po bezmezném souznění s manželem Keithem Tippettem je totiž její dráždivá symbióza se skladatelem, klávesistou, saxofonistou, klarinetistou, elektronikem, aranžérem a vůbec pokušitelem všeho druhu Martinem Archerem na sheffieldském labelu Discus od roku 2007, kdy začali nahrávat album Ghost of Gold, přes dvojalbum Tales of FiNiN po současné CD Serpentine mimořádně cenná. Všechny tři dosavadní projekty mají cosi společného v kompozičním pojetí, ve zvukové neobvyklosti a náročném experimentování, a přece každé z nich vyznívá jako svébytný útvar s novými zmnožovanými prvky.

Archer v tomto novém albu využívá telegrafické rytmičnosti, což suverénně svede bubeník a perkusista Pete Fairclough, elektronické virválovosti, rozvichřených smečí, proměnlivého samplování, při kterém občas jako by se bortila půda pod nohama, kytarových závalů, které jsou dílem Garyho Houghtona. Průniky uhrančivé hudby se tu slučují s texty, úponkovitě je podmalovávají i se z nich soběstačně vymaňují, vzdouvají se, ale i uskrovňují, je-li to zapotřebí, leč zůstávají působivé uskřinutým minimalismem, aby se opět zašmodrchaly ve zvukových výtryscích, násobených ve dvou případech smyčcovým kvintetem. Hlas Julie Tippetts se vznáší nad proměnlivě volenými nástroji, krouží, vzpíná se, fascinuje. chlácholí, duetuje se, neměnné charisma vokalistky má v sobě přídech osudového tragična, její vypravěčsky halucinační projev, výrazově kouzlící, je bezmezně zaujatý, naléhavý, osamělostní, vydává se v osobně a osobitě pojatých textech na pospas, svěřuje se s nimi, občas působí dojmem, jako by se jí příběh (nebo případ), který líčí, teprve vynořoval z paměti. Celé album je provázáno námětově, a přesto každý ze třinácti songů má neopakovatelnou atmosféru, například pohádková Cave Dwellers má svoje ztajemnělé „bylo nebylo“, hlasově i zvukově svůdné čarování, barvitě nelíčené líčení, při němž se „pohádkářka“ zvukomalebně pokládá na každé slovo, na každou slabiku, prodlévavě se vynořuje ze závoje hudby. Napínavě rytmizovaná výslovnost ozvláštňuje Refuge, kde Archer vokalistku ponechává takřka naprosto osamocenou, než se k ní připojí, aby vynikla dramatičnost předlohy, z jiného kadlubu je hitová úchytka Stretch, plná vervy, kde hlas kaskáduje nad rozehřmělými strunnými nástroji. A tak bych mohl pokračovat. Je to album, které se vymyká z jakékoli ustálenosti, je to antipód všech obligátně popových zpěvánek. Pro náročné? Pro všechny, kteří chtějí něco nenavyklého objevovat.

Martin Archer je také v čele Orchestra of the Upper Atmosphere, ve kterém se uplatňuje jako skladatel, aranžér, producent, varhaník, pianista (s elektrickým klavírem), laptopista, saxofonista (nejen sólový, nýbrž i člen saxofonového kvinteta), basklarinetista  a člen vokálního sboru. Ve vůdčí roli není sám: ve stejné pozici je Chris Bywater, rovněž se angažující skladatelsky, aranžérsky a producentsky, ale také jako varhaník, hráč na syntezátory a laptop, akustické i elektronické perkuse či elektrické housle. Základní kádr s nimi tvoří pouze bubeník, perkusista a hráč na syntezátor Steve Dinsdale, perkusista a elektronik Walt Shaw a baskytarista Terry Todd, jenomže k nim v celkové podobě velkého tělesa musíme připočíst La Garotte String Quartet, zmíněné The Divide Winds (se saxofony) a pětadvacetičlenný chór Juxtavoices, tedy suma sumarum soubor, který o sobě může dát  nápadně vědět. A to také na dvou CD s rozsahem více než 150 minut muziky zdatně činí. Vedoucí orchestru hlásají, že jsou iprovizující rockovou skupinou, těžící z tečnice stylů mezi Terrym Rileyem a krautrockem, ve skutečnosti však jde o hybrid, který využívá všechno možné od soudobé hudby komorní přes elektronické běsnění až po drónování. Na obou deskách najdeme patnáct kompozic, jejichž délka dosáhne v jednom případě téměř 20 minut, ale většinou setrvávají na polovině této metráže. Archer s Bywaterem se pochopitelně snaží každou z nich něčím ozvláštnit, jenomže provázanost základní, až bombastické grandióznosti, rachotivá hromovládnost, ohromivá smršť, změť nástrojů, hlasů, projevů, nezadržitelný maraton kumulování uminutosti, probíjivosti, nezadržitelnosti, rozkotanosti převládá, neustálé víření, výstřelné rolování, rozevřavé rotování, rámusivá robustnost a naléhavá výbušnost překonává uvážlivější a zklidněnější pasáže. Naopak zaznamenáváme vedle úseků variabilní monotónnosti, ke které zřejmě dochází vzhledem k někdy nadměrné délce skladeb, i úskočný rumraj, kolotočovost, zvukové prokluzování a kulisnictví, pod nabídnutými melodiemi vichří chaotizující skrumáže, muzikanti vynášejí jeden trumf za druhým a kupodivu se jejich přínosy v tom vroucím kotli neztrácejí, vokální sbor je buď orffovsky rytmizovaný nebo si s ním připadáme jako v židovské škole nebo na demonstraci, k tomu přispívají vrtulníkově vyšroubované prezentace i zákopnictví perkusí, neustálé hnětení, mísení, probíjení, kostelní varhanění, prostě vytváření bezmezného atmosférična, které mluvčí orchestru prohlašují za alternativní realitu.

Je až napodiv, že skladby nepoklesnou pod touto tíživou zbrojí zvukové nadváhy, že sled rozkouskovaných či rozsochatých ruchů, působící občas dojmem olbřímího hracího soustrojí, může vůbec vzbuzovat dojem soudržnosti a že se celková zvuková specifičnost při tomto ustavičném přihazování při zvukové dražbě neztrácí. Je to koneckonců doklad, že oba vedoucí ovládají kumštovně usměrňování protikladných tendencí, jako je zapeklitá šramlovost, virválové zuření či nadlehčená výdechovost do jednoho řečiště. Nechci tvrdit, že nápaditost tu vítězí nad uminutostí, ale v nejpozoruhodnějších případech, k nimž přiřazuji Star Procession z prního disku a Nimbus z disku druhého, mají skladby své rovnovážné řetězení, jsou eruptivní i nadlehčené s průduchy ezoteričnosti, jejich třeskutě odbouchávaná intenzita má protiváhu v tetelivé vstřícnosti a nemíjejí ani golfové jamky spočinutí.

Archer s Bywaterem navazují na všechno možné od Alice Coltrane po Centipede, což je pochopitelné, neboť nic nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale jejich (možná trochu nadměrný) počin přináší do současné, namnoze bezradné doby pozitivum vzedmuté vichrnosti, zvukolamového hledačství i atraktivní střemhlavosti. A to je třeba ocenit, přestože vám při poslechu možná někdy půjde hlava kolem dokola.