Když jsem si za pět set korun koupil svou první elektrickou kytaru Jolana Alfa, přestal jsem hrát Jarního kurýra a začal freneticky mydlit power chordy tam a zpátky po hmatníku. To se zúročilo, když jsem nastoupil do punkové skupiny, mydlili jsme to ve třech a bylo nám hned veseleji.Pak jsem zjistil, že takovýto živelný přístup k hraní se mi nevyplácí – trhal jsem struny ostošest. Přesto že jsem používal ty nejlevnější akustické struny Resonet, lezlo to do peněz, kterých nebylo nazbyt. Z nouze jsem se naučil hrát tak abych struny už netrhal. S punkem byl ale tím pádem konec. Změnil jsem žánr a dal se na new wave, nebo co to tenkrát bylo… Po nějaké době jsem zjistil, že moje kytara neladí v akordech. Peníze na novou jsem neměl, přestal jsem je tedy hrát. I bez akordů to jde! Ale zase jsem musel změnit žánr. Pro jistotu jsem začal hrát na basu, struny jsou tam tlusté a akordy se na ní většinou nehrají.Po letech jsem se vrátil ke kytaře a objevil jsem pro mě dříve neznámý pojem – twang. Hned mi bylo jasno, že moje kytara musí mít pořádný twang. Co to ale je? Je to zřejmě další z výrazů typu feeling, drive, funky, nebo mojo… jak jsem zjistil, Joe Satriani nikdy nemá twang, ale Chet Atkins ho vyloudí, ať zahraje na co chce. Twang barytonových kytar se rozléhal v pustinách spaghetti westernů, Clint Eastwood zírá do slunce a za ním drnčí monstrózní twangy sem tam doprovázené prskáním fuzzu další kytary. Tomu říkám balada!
James Wilsey si nejdřív brnkal doma písně Davida Bowieho a Lou Reeda, pak hrál na basu v punkových The Avengers, nakonec se spojil s Chrisem Isaakem a pomohl stvořit hity jako Wicked Game nebo Blue Hotel. Jeho kytaru nepřeslechnete.Na své první solové desce El Dorado, která vyšla v roce 2008 vás přenese zpět přímo doprostřed krajiny spaghetti westernů. Kolekce instrumentálních písní potěší srdce každéhovyznavače plnotučné westernové atmosféry. Takhle má znít hudba k pořádné porci spaghetti westernů! Poslechněte si skladbu Untamed.
