Když si klavír, vibrafon a marimba s orchestrem pěkně přizvukují

Nizozemský skladatel Jesse Passenier ve své tvorbě sjednocuje principy jazzové a klasické kompozice. Na jeho novém albu pro americký label Navona se pak významně podepsal jako zvukový mistr Jan Košulič z Brna.

Passenier se prosadil nejen jako skladatel, ale na hudebním poli působí i v roli aranžéra, dirigenta, bubeníka, pianisty a vibrafonisty. Není tedy divu, že v roce 2020 zkomponoval Klavírní koncert č.1 „Levensdrift“ a Koncert pro vibrafon, marimbu a orchestr č.1 „Becoming the Colour“. Obě díla jsou určena pro jazzového sólistu a symfonické těleso. Autor vždy spojoval oba světy, aby tak naplňoval obsah onoho „třetího proudu“. S tělesy jako Metropole Orkest, The Heritage Orchestra, Royal Band of Dutch Navy, Dutch Wind Ensemble, South Netherlands Philharmonic a Holland Opera tak díky němu spolupracovaly jazzové osobnosti Kurt Elling, Vince Mendoza, Quincy Jones, Jacob Collier a Eric Vloeimans. Tentokrát svěřil Passenier svoje skladby španělskému tělesu ADDA Simfònica pod taktovkou šéfdirigenta Josepa Vicenta, sólových partů se ujali finský klavírista Kari Ikonen a nizozemský vibrafonista Vincent Houdijk.

ADDA Simfònica je rezidenčním orchestrem provincie Alicante. Byl založen v roce 2015 právě Josepem Vicentem pod záštitou valencijské regionální vlády. Jeho koncerty pravidelně navštěvuje španělský královský pár. Jeho mezinárodní renomé umocnili např. Michael Nyman a Juan David Mora, kteří pro něj komponovali. Kari Ikonen je finským jazzovým hudebníkem roku 2013, vystupuje a nahrává s vlastním triem, v duu s Louisem Sclavisem i se soubory Orchestra Nazionale della Luna, Quartet Ajaton a Trio Toffa. Spolupracoval s takovými osobnostmi, jako Lee Konitz, Ra-Kalam Bob Moses, Tony Malaby, Ingrid Jensen, Magnus Broo, Vincent Courtois či Raoul Björkenheim & UMO Jazz Orchestra. Podílel se na více než 50 albech, z toho osm je jich pod jeho jménem. Vincent Houdijk patří v Nizozemí k nejaktivnějším hudebníkům, ročně odehraje 120 až 160 koncertů od jazzových klubů až po koncertní sály. V roce 2007 založil vlastní kapelu VinnieVibes, v roce 2016 získal ocenění Young VIP Jazz. V jeho portfoliu najdeme taková jména, jako Ravi Coltrane, Sean Jones, Eric Vloeimans, Remy van Kesteren, Bart Wirtz, The Residentie Orkest a Metropole Orkest. V úvodu jsem zmínil zvukového mistra Jana Košuliče. Ten je podepsán pod početnou řadou nahrávek, jež vznikaly ve studiu brněnského Divadla na Orlí, zmiňme např. projekty Pavla Zlámala a vůbec brněnské jazzové scény při JAMU, ale také Moravské filharmonie Olomouc či Janáčkovy filharmonie Ostrava. Dnes je viceprezidentem produkce amerického vydavatelství Parma Recordings, jehož je od roku 2008 součástí také label Navona Records, jenž recenzované album 28. října loňského roku vydal.

Stopáž kompozice Piano Concerto No.1 „Levensdrift“ činí plných 30 minut. Název třívěté skladby znamená „Chuť do života“, což Passenierova hudba vyjadřuje. V první větě vzlíná zprvu dramatické temno, klavír a orchestr spolu svádějí souboj, až klavír zvítězí. Tu ale přijde ke slovu jazzové výrazivo, jež osvěžuje expresivní, neoklasicistní orchestrální masu. Druhá věta je pomalá, romanticky lyrická, klavírista i osamoceně medituje, podoben Keithu Jarrettovi. Když už se vše jeví až příliš poklidně, dojde k vzepětí, klavír naváže s orchestrem živý dialog, razantně rytmizující sazby se střídají s témbry, v závěru hudba nabývá na hutné cinematičnosti. Poslední věta je pak svižná až skočná, najazzlý klavír a výrazné perkusivní nástroje dodávají africkou příchuť, finále je bouřlivé.

Vibraphone & Marimba Concerto No.1 „Becoming the Colour“ představuje čtyřvětou čtyřiadvacetiminutovou kompozici doslova přesycenou zvukomalebností, na můj vkus až příliš. Samozřejmě, oba nástroje lákají k impresím, jenže místy je to tu až příliš idylické či selankovité. V první větě se ty barvy přímo řinou, jasnozřivé, chlácholivé, občas i lepkavé. Ve druhé větě se toho naštěstí děje více, moc se mi líbí ta směs jazzu, impresionismu a neoklasicismu, kde je sólový nástroj s orchestrem nejen ve shodě, ale střetávají se dokonce ve vypjatém souboji. Třeskutý zvuk v závěru spočine pak do smířlivého klidu. Zvukovou malebnost až bezstarostnost třetí věty naštěstí občas narušuje naléhavá dramatičnost orchestru a jazzovost i bluesovost vibrafonu a marimby. Závěrečná věta začíná sólem bicích nástrojů a posléze dramatickými vpády orchestru, což slibuje gradaci. Ta přichází v opravdu velkolepém finále, předtím však panuje občas až nepřirozená barevná čistota, vibrafon evokuje Milta Jacksona (Modern Jazz Quartet), jen jaksi uhlazenějšího, marimba je naštěstí o poznání šťavnatější.

Album uzavírá Duo pro vibrafon a klavír – „Unravelling Confusion“ (13:40). Ono tam toho zmatku není moc, možná není žádný, takže místo rozplétání jde od počátku o souznění, byť opět příjemně prodchnuté názvuky jazzu i blues. Hudba je každopádně melodicky rozmáchlá a ve druhé části razantnější.

Čekal jsem progresivitu a originalitu, avšak v tomto ohledu mne tyto Passenierovy skladby zklamaly. Když jsem se zbavil svého planého očekávání, poslouchaly se ale přece jenom dobře.