…je to pocit, jako byste měli sluchátka nalepená po celém těle.
Francouzské městečko Villefranche-sur-Mer leží na východ od Nice v zálivu Francouzské riviéry, jíž se rovněž půvabně říká Azurové pobřeží. Již jen samotný název Auzorové pobřeží (Côte d’Azur) evokuje v člověku něco éterického a krásného, vybízejícího ke spočinutí. Pokud toto místo navštívíte v letních měsících, snadno se ztratíte mezi početnými návštěvníky vyhledávajícími romantické prostředí, pláže a letní odpočinek. Nejinak tomu je i letos, ale důvodem, proč jsem se do tohoto kouzelného pětitisícového městečka vypravil, nebylo slunce ani koupání, ale koncert mající mnoho co do činění s vodou, mořem a mou oblíbenou musique concrète, resp. akusmatickou hudbou.
Michel Redolfi, jeden z výrazných představitelů francouzské avantgardní hudby, se podmořské, resp. podvodní hudbě věnuje od konce šedesátých let. Již v roce 1969 spolu s Marcelem Frémiotem a Georgesem Boeufem založil GMEM (Groupe de musique expérimentale de Marseille). V sedmdesátých letech se Redolfi přestěhoval do USA, kde působil jako hostující rezident v několika výzkumných centrech zabývajících se počítačovou hudbou, včetně Bregman Digital Music Studio na Dartmouth College pod vedením Jona Appletona (jednoho z vynálezců digitálního syntezátoru Synclavier), University of Wisconsin-Madison a California Institute of the Arts. Během svého pobytu v USA spolupracoval s významnými skladateli a hudebníky, jako jsou Terry Riley, Jon Hassell, Daniel R. Harris, Steve Shehan a John Cage.
V letech 1977 až 1984 prováděl Michel Redolfi průkopnický výzkum v oblasti vysílání hudby v tekutém prostředí v Centru pro hudební experimenty na Kalifornské univerzitě v San Diegu v rámci svého projektu WET – Water Electronically Tuned. Tehdy vznikla jeho první hudební alba inspirovaná americkou přírodou. Debut Immersion / Pacific Tubular Waves vyšel v roce 1980 ve Francii na LP se stereoskopickým obalem a červeno-zelenými brýlemi. Nahrávka, která byla věnována Jonu Appletonovi, obsahovala skladbu Pacific Tubular Waves na objednávku vydavatelství INA-GRM a Redolfiho první podvodní skladbu Immersion. O rok později Michel Redolfi zorganizoval v San Diego Bay historicky první podvodní koncert, nazvaný Sonic Waters. Hudba byla vysílána pod vodou pro velké publikum plavající nebo potápějící se v potápěčských oblecích.
Po návratu do Francie na konci 80. let působil Michel Redolfi v letech 1987 až 1998 jako ředitel Centre International De Recherche Musicale (CIRM) v Nice a zároveň vedl festival soudobé hudby MANCA (Musiques Actuelles Nice-Côte d’Azur). Právě na tomto festivalu jsem v roce 1996 poprvé živě viděl a slyšel Redolfiho hudbu, konkrétně skladbu Jungle. Technicky složitá skladba byla naživo provedena v podání samotného autora, který obsluhoval šest CD přehrávačů a mixážní pult.
Redolfi pokračoval v organizování řady podvodních koncertů v bazénech, zálivech a jezerech po celé Evropě a v USA s programy jako Nucléus (1989) v Antibes a Nice; Crysallis (1992), která měla premiéru v olympijském bazénu v Grenoblu s japonskou sopranistkou Yumi Nara a perkusionistou Alexem Grillem během festivalu nové hudby 38e Rugissants; Virtual Lagoon (1998) na festivalu v Sydney a La Citta Liquida na benátském bienále v roce 2006. Redolfi rovněž složil hudbu pro různé choreografy, vytvořil zvukový design pro film Luca Bessona Le Grand Bleu a pro několik animací Williama Lathama. Je rovněž autorem hudby pro různá francouzská mořská akvária, kterou lze slyšet na albu Nausicaā, vydaném v roce 2004 v Redolfiho vydavatelství Audionate.
Podmořská, resp. podvodní hudba (underwater music) je pojem s Michelem Redolfim nerozlučně spjatý. Jednou z nemnoha příležitostí vidět a slyšet underwater music byl druhý červencový víkend právě ve Villefranche-sur-Mer. Na skalnatém výběžku pláže Ange Gardien pár set metrů za městem byl vybudován stan, který skýtal přístřeší pro potřebnou techniku – výkonný počítač, mixážní pult a malé monitory pro kontrolní odposlech. Desítky metrů kabelů vedly po souši do moře, kde byly pod vodní hladinou umístěny tři reproduktory pevně zavěšené a ukotvené na bójkách. Pokud se na pláži objevil neinformovaný návštěvník, mohl nečekané souvislosti zjistit jen tehdy, pokud ponořil celou hlavu do vody. V ten okamžik slyšel stejně jako vědomí návštěvníci akce nazvané Sea of Sound (Moře zvuků) táhlé éterické elektronické zvuky kombinované s přírodními zvuky moře – chorály polynéských velryb, delfíny z Tahiti, kosatkami z Norska, šuměním ryb ze Středozemního moře, v některých chvílích pozvolně se mísícími s jemnými zvuky harfy (ze záznamu) nebo flétny (hrané naživo z břehu). „20 000 zvuků pod mořskou hladinou“, tak zněl podtitul sobotního představení, to vše za supervize samotného autora, Michela Redolfiho (sedícího v neoprenovém obleku za mixážním pultem), který ještě pár minut před začátkem koncertu pod vodní hladinou osobně zkontroloval, zda veškerá technika bezvadně funguje. V sobotu i v neděli bylo tedy možné se na libovolně dlouhou dobu položit na záda do vody a v beztížném stavu se oddat zvukovému dobrodružství, nebo v potápěčských brýlích vybavených šnorchlem pozorovat mořskou faunu a flóru a přitom poslouchat hudbu šířící se mnoho desítek metrů od zvukových zdrojů, pod vodou umístěných reproduktorů Strat(o)sfere. Pod hladinou hudba rezonuje nejen ve vodním prostředí, ale i v lidském těle. Je to pocit, který lze sice fyzikálně i obsahově popsat, ale je třeba jej především fyzicky zažít: moře se stává koncertním sálem. Vnímání je čisté, křišťálově jasné: hudba zní zároveň uvnitř i kolem nás.
V pravidelných intervalech, cca každou hodinu, se do moře vydala skupina akvabel, která na mořské hladině i pod vodou uspořádala taneční performanci Aqua Dance Flow za účasti choreografky a potápěčky Julie Gautier. V jiných pasážích se do šestihodinového hudebního představení zapojil herec Jean-Marc Barr známý například z filmu Magická hlubina Luca Bessona nebo Manderlay či Dogville Larse von Triera, který v minulosti s Michelem Redolfim často spolupracoval. Ten v roli vypravěče četl vybrané úryvky z děl Erriho de Lucy, Johna Cage a dosud nepublikované texty Jeana Cocteaua, jehož kaple Saint-Pierre, kterou sám vyzdobil biblickými výjevy, se nachází na druhé straně zálivu Villefranche naproti pláži Ange Gardien. „Před vámi kaple Saint-Pierre vyzdobená samotným Cocteauem. Za vámi otevřené moře. Uvnitř vás slova a hudba,“ dodává Jean-Marc Barr.
Lze se ptát: jak reaguje na zvuky šířené pod vodou mořská fauna? Odpověď je nasnadě. Od svých prvních koncertů pořádaných Kalifornskou univerzitou v 80. letech Michel Redolfi navrhuje své podvodní přenosy v úzké spolupráci s oceánografickými centry zabývajícími se studiem a ochranou mořské fauny. Ve Spojených státech Michel spolupracuje od 80. let se Scripps Research Institute, v nedávné minulosti pak s asociací na ochranu velryb Oceania (Moorea-Tahiti), ve Francii pak s institutem IFREMER v Brestu. Přenosy podvodní hudby byly důkladně otestovány a pro mořskou faunu byla zjištěna naprostá neškodnost.
A závěrem dejme slovo autorovi. „Byla to náhoda, když jsem objevil, jak některé tóny – to, co odlišuje kvalitu jednoho hudebního tónu od druhého – pod vodou znějí opravdu dobře. Harfa, flétna a ženské hlasy znějí úžasně, zatímco elektrická kytara a funky basové riffy nikoli. Moře je dalším otevřeným prostorem pro umění. Land art už jsme viděli, ale oceán ještě čeká na prozkoumání.“
Zvuky jsou slyšet, teprve když člověk ponoří hlavu do vody. Ale nemusí si ani namočit uši, neboť zvuk vibruje a prochází kostmi a lebkou. Je to pocit, jako byste měli sluchátka nalepená po celém těle.
Foto: Petr Studený.