LE GGRIL „pod taktovkou“ Jeana-Luca Guionneta a další počiny jejích členů

  

Vskutku nevšední vážná hudba, perkusionistické výlety bez hranic a rozevlátá harmonika.

Le Grand Groupe Régional d’Improvisation Libérée je volné souručenství muzikantů z regionu kolem quebeckého města Rimouski a na svém novém albu tentokrát spojilo své síly s francouzským hudbotvůrcem Jeanem-Lucem Guionnetem. O obou jsem referoval ve společné dvojrecenzi, kde však šlo o dva separátní projekty. Teď se jejich cesty protnuly a druhdy rozlétané těleso zde dostalo poněkud vážnější a sevřenější nádech, zejména v prvních cca dvaceti minutách téměř sedmačtyřicetiminutového opusu Tatouages Miroir. Po krátkém vzedmnutí kvákavé trubky se ponoříme na chvíli téměř do ticha a poté následuje vzepjatější část lehounce evokující postupy Art Zoyd, zejména díky jakémusi dialogu dechů a smyčců, a výraznější base. Postupně se vše opět rozvolňuje – místy probleskne až industriální motiv, někdy to ladivě drnká, jindy až skřípe, povětšinou volně plyne a pak zase zabouří či vyskočí, ale stále je tu všudypřítomné jakési sebezpytné přemýšlení. Sám Guionnet přiznává, že nepíše nějakou určitou partituru, kterou by měl někdo přesně interpretovat ani nepoužívá klasické postupy řízené improvizace, ale dává muzikantům návod na provedení nejrůznějšími způsoby včetně verbálních pokynů a dodává, že právě svobodomyslnost hráčů v GGRIL dokonale pojímá jeho záměr. Symbióza je tady patrná a ona volnost opravu nastiňuje určitý řád. Přes absenci bicích a perkusí jsme tu občas i svědky různých odklepů a poklepů (zvláště okolo čtyřicáté minuty), kdy se takto kompozice rozloží na prvočinitele a pak se do toho najednou všichni opřou s úpornou drásavou vehemencí. Koexistence GGRIL s různými skladateli vždycky přinášela skvostné výsledky, ale tady mi připadá, že byla skutečně dovedena k naprosté dokonalosti, ne však díky nějakému planému perfekcionismu, ale prostě totálním souzněním. A Jean-Luc Guionnet to vše geniálně sestříhal a zmixoval.

O prvotní zvukový záznam Tatouages se postaral Antoine Létorneau-Berger, který v jiných konstelacích GGRIL působil coby perkusista a s jejich šéfem Éricem Normandem působí i v dalších seskupeních. Kromě jiného je také jedním z protagonistů perkusistického tria Bascaille, jehož CD Quelque Chose přináší dvanáct skladeb zkoumajících možnosti využití čehokoliv k rytmickým hrátkám. Přiznám se, že zpočátku mi přišlo tohle „chřestění a ťukání“ poněkud nezáživné až samoúčelné, ale bezezbytku tady platí pravidlo: „Pekelně se soustřeď!“ Začal jsem googlovat jejich živá vystoupení, abych zjistil, na co to vlastně ony zvuky vyrábějí (na obalu žádný výčet ničeho není) a postupně jsem se začal dostávat pod povrch a oceňovat tenhle perkusivní svět i bez celkem efektního vizuálního dojmu. Většina kompozic nemá dlouhé trvání (cca od necelých dvou do čtyř a něco minut), ale nabízí bohatou paletu vibrací, úderů, vrzání, klopotů, ale i pískotu, drnkání, drásání a mnoha dalších poloh. Někdy jsou to skladbičky vysloveně filigránské či velejemné a uspořádané, jindy zase rafinovaně rozhárané či až hračičkovské, někdy temnější a noisovější, jindy jasnozřivější a ladivější. Antione a Tom Jacques a Olivier Tremblay-Noël vycházejí z hudební pramatérie a umně ji stavějí do kontextu quebecké musique actuelle.

Harmonikář Robin Servant je v GGRIL víceméně všudypřítomný a jeho nástroj mnohdy neotřelým způsobem výrazně dotváří specifičnost tělesa. Na Tatouages se sice neprojevuje tak výrazně jako v jiných dílech, ale přesto je jeho přítomnost podstatná. V roce 2020 vydal také čistě sólové album Du souffle et de l´espace. Tam v úvodní jednadvacetiminutové skladbě Affables affluents rozehrává možnosti svého nástroje občas s příměsí elektroniky od úryvků melodií k šumovějším pasážím. Nepředvádí SE, ale předvádí NÁM různé polohy, ale přesto vše plyne v určitém řádu a přes dlouhou stopáž máte stále chuť naslouchat. V následujícím šestiapůlminutovém Fantôme cargo zní akordeon spíš jako harmonium á la Nico, je to zvláštně ponuré, ale přitom nabité pozitivní energií. V podobném duchu se nese i závěrečná téměř devítiminutová seance Étrange étang, kde ovšem dostává více slovo různé zkreslování a vibrující povrchy. A přesto tu nechybí ani jakýsi podivuhodný humor. Zkrátka dokonalé využití prostoru a nesmírná bohatost vycházející i z občas celkem běžných postupů.

Jean-Luc Guionnet et le GGRIL: Tatouages miroir
Circum-Disc / Tour de Bras (https://www.circum-disc.com, https://tourdebras.bandcamp.com)

Bascaille: Quelque Chose
Robin Servant: De souffle et de l’espace
Tour De Bras (https://tourdebras.bandcamp.com)