Americká multiinstrumentalistka Kristin Hayter vydává se svým projektem Lingua Ignota novou desku, na níž opět taví vlivy klavírního neoclassical minimalismu a industriální elektroniky do emociálního kotle, s jehož pomocí se drsně vypořádává s prožitým sexuálním obtěžováním a domácím násilím.
Projekt Lingua Ignota prezentuje autorka jako akt symbolické a umělecké pomsty za utrpěná pekla ve vztahu s misogynním partnerem. Novinka nazvaná Caligula má být v tomto ohledu dalším, a snad ještě extrémnějším krokem. Tvorba Kristin Hayter pak bezesporu stojí na hudebních postupech, které samy o sobě na první poslech dodávají sílu samotným sdělením, k tomu si ještě třeba přičíst silné autorčino charisma. Prakticky jde hlavně o kombinaci dvou poměrně protichůdných prvků – jednak to jsou klavírní nadýchané melodie ulítávající až k operním či naopak kabaretním vyhrávkám, přičemž se Hayter výrazně snaží dosáhnout polohy neo-barokně/manýristického kýče a s tím spojené tělesnosti, a pak tu máme drtivé a poměrně jednoduché industriální údery, ruchy a občas i samply. Hutný zvuk na první poslech evokuje The Body, jež také Lingua Ignota považuje za hudebně spřízněné.
Zpěv pak stejnou logikou navazuje na instrumentální stánku. Podprahově drásavá klavírní nokturna ztýrané děvy (zkrátka nevím, jak to vhodněji a tematičtěji přiblížit) umocňují přepatetizované a afektované čisté vokály, údery a hluky pak Hayter prořezává svým skutečně trýznivým a zuřivým řevem. Sdělení je silné, o tom žádná. Před onou afektovanou a svým způsobem velmi americkou „vlezlou“ hysteričností, jež hraničí až s exploatací, posluchač zprvu zákonitě poklekne. Asi nejlépe to ilustruje na desce druhá skladba Do You Doubt Me Traitor, silně vyzní i následná Butcher of the World s již tolikrát použitou apropriací Funeral of Queen Mary. Má-li to být něco jako antiteze k Mechanickému pomeranči, pak dobrá práce. Předávkování z kýčovité a afektované litanie pak už skutečně hrozí v šesté If the Poison Won’t Take You My Dogs Will, ovšem skladba má tak silný nástup a gradaci, že to do sebe elegantně zapadá.
Co pak ovšem našláplou a osobitou jízdu výrazně zabíjí, to je stopáž. Skutečně nechápu, proč musí mít album 66,6 minut, vůbec mi to ke konceptu Lingua Ignota nesedí. Hayter se přece jen pohybuje pořád v tom jednom a stejném kreativním přístupu, navíc kýčovitý manýrismus je látka jak známo poměrně prchavá. Kupříkladu bych se obešel bez protahované sebemrskačské masturbace ve skladbě Spite Alone Holds Me Aloft. Druhá polovina alba již ničím výrazným nepřekvapí a po několikátém poslechu působí skoro až jako přearanžované nic.
Caligula Kristin Hayter tak potápí sebe sama, před strmým pádem do nudy jej naštěstí zachraňuje neotřesené charisma autorky. Zpočátku nezastavitelná ofenzivní a dekadentně sexualizovaná atmosféra nicméně z desky postupně vyprchává a emotivní litanie spíše obtěžují, než aby vtáhly a nechaly mužského posluchače se slzami v očích probodávat svoje p**o. S poloviční stopáží by možná bylo vyhráno. Takto je ale příjemce vyvržen z drtivého (ná)tlaku skoro až k lhostejnosti.
Lingua Ignota: Caligula
Profound Lore Records (https://www.profoundlorerecords.com)