Terminus technicus superskupina označuje kapelu, kterou tvoří známé a výrazné osobnosti, jež mají za sebou působení v jiných slavných uskupeních. To o čtveřici Made To Break platí do puntíku. Ostatně návštěvníci koncertů „jiné hudby“ v Čechách si mohli vychutnat vystoupení její členů i v jiných konstelacích. Saxofonista Ken Vandermark u nás vystoupil několikrát, naposledy 16. listopadu s DKV Trio (s bubeníkem Hamidem Drakem a basistou Kentem Kesslerem a hostujícím trumpetistou Joem McPhee), basista (ovšem tehdy v roli kytaristy) Jasper Standhousers loni v září s jazzcoreovou formací Spinifex (oba koncerty se konaly v Divadle 29 v Pardubicích), elektronik Christof Kurzmann například coby dirigent Pražského improvizačního orchestru loni na festivalu vs. Interpretation a na začátku letošního listopadu na festivalu Alternativa 2017 v duu s Petrem Vrbou a konečně bubeník Tim Daisy, pravda, se samotnými Made To Break loni v říjnu na festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové (jinak je krom mnoha jiných seskupení členem Vandermark 5).
Historie MTB začala v červnu roku 2011 na festivalu Okka, kdy k Vandermarkovým kompozicím improvizoval basista Devin Hoff, hned v listopadu však byli přizváni Kurzmann a Daisy a superskupina se vydala na turné. Základním principem jejich tvory je, že Vandermark napíše rámcové kompozice a ostatní je dotvářejí za pochodu. Jednotlivé skladby jsou věnovány jednomu či více nevšedním umělcům a už jen výčet těchto jmen je nesmírně vzrušující. V roce 2013 vydali pouze na LP (vůbec prvním vinylu na prestižní portugalské značce Clean Feed) album Lacerba, kde byla první strana dedikována nizozemskému průkopníkovi elektroniky a smyček Dickovi Raaijmakersovi a druhá švýcarskému sochaři Albertu Giacomettimu, a ještě téhož roku CD Provoke se třemi kusy věnovanými skladateli Johnu Cageovi, architektovi Buckminsteru Fullerovi a filosofovi a masmediálnímu teoretikovi Marshallu McLuhanovi. Třetí počin (již na rakouském labelu Trost Records) byl – jak již název Cherchez La Femme napovídá – věnován ženám. První skladba jazzové zpěvačce (krátkodobě také manželce Milese Davise) Betty Davisové a punkové kapele Sleater Kinney, druhá představitelkám abstraktního expresionismu Helen Frankenthalerové a Joan Mitchellové a třetí fotografkám Helen Levittové a Susan Meiselasové.
Právě při poslechu té poslední vás napadne, jak dešifrovat souvislost s osobnostmi, jimž jsou jednotlivé kompozice připsány, neboť tady by se právě spíše nabízel příměr k abstraktnímu expresionismu, protože nosný hudební motiv se ve čtrnáctiminutovém dílku vyloupne až někdy po desáté minutě, zatímco předchozí naopak nejlépe „drží pohromadě“ a různé kejkle ji spíše pentlí. Na dalším opusu Before The Code se zdá být tahle problematika čitelnější a charakter skladeb odpovídá naturelům či estetice filmařů, jimž jsou dedikovány. Tudíž skladba pro Agnes Vardovou, předchůdkyni a zároveň představitelce francouzské nové vlny jakoby reflektuje její spojení tradičnějšího a novátorského, u dokumentaristy Joshuy Oppenheimera převládá temná a drastická reflexe jeho dokumentů o masovém zabíjení a kompozice pro Rainera Wernera Fassbindera vystihuje jeho rebelskou povahu. Tady díky výměně na postu basy (respektive baskytary) došlo k přitvrzení, Kurzmann vévodí svými elektronickými eskapádami středním pasážím, které jakoby vyjadřovaly vnitřní obraz-odraz daného tématu.
Ještě více rockový a groovy je teprve několik týdnů starý počin MTB s názvem Trebuchet, kde je to nářez hned od úvodu první skladby věnované post-hardcoreové kapele Shellac a pouze u druhého kusu věnovaného spisovatelce a aktivistce Susan Sontagové se začátek nese v duchu „klasicistního“ jazzu, naopak poslední track dedikovaný černošskému malíři Kerrymu Jamesi Marshallovi je už naplno funkrock od podlahy.
Za zmínku stojí jistě ještě loňské album u nás nejméně známého člena – bubeníka Tima Daisyho The Halway There Suite, pro které vytvořil u příležitosti svých čtyřicátin Celebration Sextet, do něhož přizval své oblíbence a čtyřdílnou svitu jim napsal přímo na tělo. Hvězdnou dechovou sekci tu tvoří klarinetista James Falzone, trumpetista Russ Johnson, saxofonista Dave Rempis a trombonista Steve Swell a vše dotvrzuje Fred Longberg-Holm svým violoncellem a pedály. První část zní paradoxně téměř jako pohřební pochod, ve druhé se začíná jasnit, třetí se rozpadá do prvočinitelů a čtvrtí je nádhernou katarzí. Třiatřicetiminutové dílo zní neokázale a jeho finesy objevíte až po několikátém poslechu, kdy se vám všechno propojí a oceníte Daisyho kompoziční postupy.
Made To Break rozhodně nikdy nevstupují do stejné řeky a proto je škoda propásnout jakékoliv jejich vystoupení, při němž si rozhodně užijete nečekané zvraty a mnohá jiná překvapení. Nejbližší příležitost máte 26. listopadu od 19:30 v klubu Punctum Krásovka.