Letošní ročník berlínské přehlídky nové a experimentální hudby s přesahy do vizuálního umění a dalších oblastí kultury MaerzMusik s podtitulem Decolonizing Time si kladl mimo jiné za cíl vysvobodit čas ze sevření kauzálních souvislostí dnešního světa.
Kromě série přednášek na téma času v širokých společenských kontextech, sympózia, výstav a instalací nabídl i několik časově rozevřených programových linií. Během necelých dvou týdnů samozřejmě došlo na interpretace pověstných děl soudobé hudby významných skladatelů, jako jsou Alvin Lucier, Catherine Christer Hennix, Gérard Grisey, Peter Ablinger a další. Avšak ve snaze odolávat kulturnímu monopolismu se rovněž znovuobjevovalo a připomínalo zapomenuté, například v podobě oživování děl amerického skladatele Julia Eastmana nebo retrospektivy zabývající se celoživotním dílem Waltera Smetaka a jeho pokračovatelů Re-inventing Smetak. O tom více v nedávném článku Petra Studeného.
Manipulace s časem a jeho krajní formy a reprezentace se staly i tématem pátečního koncertu v Parochialkirche poblíž náměstí Alexanderplatz. Hlavní loď nejstaršího evangelického kostela v Berlíně, vyznačující se půdorysem se čtyřmi apsidami, vysokým stropem a odhaleným zdivem se stala impozantní zvukovou kulisou dvou silně odlišných a zároveň tematicky velice blízkých konceptuálních děl druhé poloviny 20. století, Clocker Alvina Luciera a La Noire de’l Étoile Gérarda Griseyho. I rozestavení sálu, v jehož středu stála židle pro jediného interpreta, samotného skladatele, obklopeného publikem, za nímž bylo v pomyslném kruhu rozmístěno šest pódií přeplněných perkusními nástroji s reproduktory, ctilo tento inverzní vztah mezi oběma díly. První z nich si totiž pohrává se subjektivním časem našeho vnímání a druhé naopak využívá objektivní čas jako prostředek změny našeho vnímání.
K vytvoření skladby Clocker z roku 1978 vedla Luciera touha zpomalovat a zrychlovat proudění času či ho dokonce zastavit pouhým myšlenkovým pochodem. S pomocí senzoru elektrodermální aktivity (emočního senzoru) sledujícího elektrické změny těla navozené vnějšími podněty interpret nekontrolovaně ovlivňuje napětí, které proudí do hodin napojených na digitální delay efekt. Proměňující se napětí má za následek zrychlování a zpomalování tikání hodin, jakož i délku ozvěny delaye. Provedení skladby pro festival MaerzMusik se navíc Lucier rozhodl obohatit o klus koňského plemene tennesseeského mimochodníka.
Po krátké přípravě, během níž se Lucier usadí, nasadí si senzor a chvíli dlí, se z jednoho z reproduktorů rozezní předvídané tikání. Jeho rychlost se záhy začne měnit a přidávající se delay ozvláštňuje zrychlující a zpomalující rytmy dodatečnými polyrytmy. K nejzajímavějším okamžikům vystoupení dochází vždy při přenesení zvuku na další reproduktor, který tak v kruhu opisuje posluchače. Zpomalování a zrychlování sice po chvíli přestávají vzbuzovat fascinaci, ale v extrémních rychlostech stále nabývají zajímavých témbrových podob. Jediné, co může jakkoliv připomínat klus tenneseeského mimochodníka je náhlé glitchové lupání vkrádající se do reproduktorů zhruba patnáct minut od začátku vystoupení.
Po hřmotném potlesku a mírně rozpačitém děkovném rituálu obsadil místo uprostřed publika Wolfgang Korb, aby přednesl úvodní slovo ke koncertu pro šest perkusistů a elektronické signály La Noire de’l Étoile Gérarda Griseyho. Korb předčítá doprovodný text astrofyzika Jeana-Pierra Lumineta nejdříve ve francouzském originálu a až následně v němčině. Dozvídáme se, že skladba je založena na převedení elektromagnetického vlnění pulsarů, rotujících zbytků nahromaděné energie z vybuchlých hvězd putujících vesmírem, do rádiových vln.
Dílo napsané přímo pro věhlasný soubor Les Percussions de Strasbourg začíná pravidelnými údery prvního perkusisty do basového bubnu, které v nestřežený okamžik přeruší salva klepavých úderů na dřevěné korpusy, jež se stávají charakteristickým témbrovým společníkem celé kompozice. S tím, jak se postupně přidávají další hráči, skladba nabírá na otáčkách, údery basových bubnů se důmyslně překrývají a silné údery do dřevěných korpusů, které si v různých obměnách hráči předávají, stejně tak jako zrychlující se tempa a společné akcenty, dodávají představení nepřekonatelnou dynamiku. Hřmící basové bubny a mocné údery do gongů střídající se s jemnými sténavými tahy paliček po blánách a tichem zase vytváří dojem monumentálnosti, který je ještě více umocněn sakrálním prostředím. Perkusní party doplňují přenosy pulsarů Vela a 0359-54 tvořící hutné elektronické pulzující běhy tónů, které následně hráči rozvádějí proměnlivými rytmy nebo umocňují vydatnými údery do basových bubnů asociujícími výbuchy supernov. Posledních deset minut se nese již na víření a silně nahuštěných rytmech, které si hráči periodicky předávají, jakoby se pokoušeli centrifugálním pohybem roztočit vlastní pulzar. Skladba je zakončena symbolickým úderem do otočného činelu postaveného uprostřed sálu, který se ještě dobrou půl minutu otáčí a jeho tón doznívá kostelem za transcendentálního spojení posluchače se zvukem hvězd.
I letos se festival MaerzMusik dočkal velkolepého zakončení v podobě třicetihodinového hudebního maratónu s názvem The Long Now usilujícího o navození dojmu prodlévající přítomnosti. V industriálních prostorech bývalé teplárny, nyní dějišti různých kulturních akcí Kraftwerk Berlin, se od sobotních večerních hodin až do nedělní půlnoci představilo bezmála dvacet umělců či souborů. Stejně jako v předchozích letech byl program hudebního happeningu sestaven z účinkujících ze všemožných sfér artificiální hudby od rané vokální polyfonie po noise a minimal techno a doprovodily jej dvě audiovizuální instalace Williama Basinského & Jamese Elainea.
Není náhodou, že hudební klání zahajuje právě reinterpretace alb Briana Ena a Roberta Frippa No Pussyfooting a Evening Star pro kytaru a páskové echo v podání Kobe van Cauwenberghea na kytaru a Johana Vandermaelena obsluhujícího páskové rekordéry a mixáž. The Long Now totiž není jen název hudebního MaerzMusik, ale i nadace, jež usiluje o změnu našeho vnímání času (například počítáním letopočtu v horizontu deseti tisíc let, tedy s nulou na začátku), jejímž je Brian Eno členem. Cauwenbergheovo a Vadermaelenovo provedení alba No Pussyfooting inspirovaného dronem a rágami indické hudby se nese na zdánlivě neukončené melodii elektrické kytary a neustále plynoucím zvuku, který postupně zaplňuje prostory továrny. No Pussyfooting plynule přechází kytarovou variací do skladby An Index of Metals z alba Evening Star, v níž kytara brzy ztrácí svou melodickou funkci a stává se prostředkem k dosažení jednolitého zvuku o proměnlivé zvukové intenzitě.
Na ustavenou atmosféru v sále navazuje dvojice Andrea Belfi & Francesco Donadello, která představuje velice impozantně dynamicky i témbrově vystavěnou souhru elektroniky s bicími. Jejich set čerpá z postupně vrstvených ploch elektroniky, které perkusně umocňuje hra na bicí bez toho, aby sklouzla do svazujícího a čas porcujícího beatu. O dost kolísavější výkon poté předvádí hráč na modulární syntezátor a elektroniku Keith Fullerton Whitman s předvídatelnými dronovými stěnami a dotíravými arpeggii, jež provázejí programově vkládané výhrky noisu. Z průměrnosti nedokáže produkci vytrhnout ani Kanaďanka Kara Lis Coverdale se svou plytkou a konvenční elektronikou.
Po těchto čtyřech úvodních vystoupeních se dění přesouvá do horního patra továrny, kde má ještě před půlnocí zaznít slavná skladba Alvina Luciera I am Sitting in a Room ve skladatelově vlastním podání. Ta spočívá v opakovaném nahrávání předčítaného textu a postupném rozeznívání rezonujících frekvencí místnosti, které se s každým opakováním zvýrazňují až do bodu, kdy pohltí samotné mluvené slovo a naplní danou místnost jejími rezonujícími frekvencemi. Plni očekávání všichni naslouchají procesu pozvolného narůstání ozvěny, ovšem už po deseti minutách hlasitost dosáhne maxima (přestože zdaleka nenaplňuje zvukové možnosti tovární haly) a poté již jen klesá, přičemž se skladba postupně ztrácí pod přezvuky beatů z diskotéky Tresor, která se nachází v přízemí bývalé teplárny.
Ty bohužel pronikají i do následujících dvou hodin staré vokální hudby vlámského souboru Graindelavoix, který se rozmístí uprostřed ležících a stojících diváků. Soubor svým komponovaným programem renesančních autorů doprovázeným mluveným slovem Samuela Becketta již povětšinou ležící posluchače vybízí ke spánku či bdění. Jejich představení And Underneath the Everlasting Arms: Polyphony for a Better Sleep totiž trefně pojednává o rozporu mezi touhou odevzdat se spánku a neschopnosti tak učinit a o hraničních stavech mezi spánkem a bděním. Hluboce procítěný zpěv a subtilní performativní mezihry mezi jednotlivými skladbami dodávají představení obřadní až sváteční nádech a zanechávají ve mně silný dojem.
Od druhé hodiny ranní začíná v polospící továrně noční směna ambientní elektroniky Leylanda Kirbyho, kterou zakončuje po šesti hodinách skladbou kapely Marillion. V osm hodin ráno ho střídá Chris Watson se svým amalgamem terénních nahrávek a probouzí tak přítomné především zvuky ptactva, zvěře a i pozoruhodně manipulovanými zvuky připomínajícími bublání vody a všelijaké rezonující předměty.
Během následujících bezmála dvou hodin se o nádherný hudební zážitek postará violoncellista Erik Borgir a klavírista Florian Hoelscher z Ensemble Ascolta s interpretací kompozice Mortona Feldmana Patterns in a Chromatic Field. Ve Feldmanově hudebním díle vyniká tato kompozice mimo jiné svou repetitivností, jejíž podstatou však není uvrhnout nás do transu, ale zaměřit naši pozornost na jemné nuance vkrádající se do opakovaných pasáží. Jemné klastry piana a tetelící se souzvuky cella, vzájemné propojení nástrojů a celková kultivovanost interpretace dodává skladbě takovou sílu, až si říkáte, že byste ji mohli poslouchat klidně deset hodin.
Záhy nastává čas pro interpretaci další z performativních skladeb Alvina Luciera, Vespers. Ta spočívá v akustickém mapování prostoru pomocí echolokačních přístrojů. Vybaveni těmito „nástroji“ vydávajícími tikající zvuky čtyři hráči s černými brýlemi procházejí publikem a mění tempo a výšku tónu podle toho, na jak vzdálenou překážku svůj sonar namíří. Rytmy jednotlivých sonarů se krásně prolínají a prostorové provedení kompozice činí z tohoto čtvrt hodiny trvajícího vystoupení imersivní zážitek.
Poté se opět musí uprostřed ležení posluchačů uvolnit prostor na zopakování dvouhodinového vystoupení vokálního souboru Graindelavoix a já továrnu opouštím, abych si na chvíli odpočinul. Vracím se před třetí na provedení skladby For Brass and Computer švédské skladatelky Catherine Crister Hennixové v podání výborného žesťového ansámblu Zinc & Copper. Jedná se o skladbu v didymickém čili čistém ladění, kterému Hennixová, původně jazzová bubenice, profesorka matematiky a přívrženkyně lamonteyoungovského dronu a indické hudby dává přednost před laděním temperovaným. Skladba začíná pozvolně narůstajícím elektronickým dronem počítače, jejž postupně obohacují zadržovanými tóny trumpeta, trombón, lesní roh a mikrotonální tuba. S tím, jak se nástroje přidávají a zase přestávají hrát, se frekvenční spektrum zaplňuje a opět uvolňuje a zejména v basových rejstřících tuba Robina Haywarda spojená s dronem zprostředkovává nevšedně taktilní a niterný dojem všudypřítomného zvuku.
Na dosti vzdálené rovině se nese vystoupení navazující dvojice Punctum, která se svou konvenční elektronikou, houseovým beatem a dokola omílanými motivy hodí spíše do přilehlého klubu Tresor. Ani set Aleksi Peräläho založený na nově objeveném ladění Colundi nepůsobí nijak nevšedně a připomíná nejblíže tendenční ambient a techno 90. let. Z rozpačitosti dvou posledních vystupujících poté vysvobozuje továrnu na hudbu na hodinu britský producent HELM svým říznějším a zemitějším projevem vyznačujícím se nápaditou manipulací nahrávek vycházející z postupů music concrète. Tím připravuje i půdu pro Tima Heckera, který po setu minimal techna Wolfganga Voigta (v rámci jeho průběžného projektu Rückverzauberung) zakončuje festival hutnou vlnou dronu a noisu, jíž čas od času probleskují decentní tóny piana.
Mám co dělat, abych dokázal Heckerův nesmírně intenzivní zvukový projev ustát a zažehnal závrať, která se začíná dostavovat z únavy a přesycenosti hudbou, jíž bylo za posledních třicet hodin skutečně požehnaně. Je půlnoc a ti, kdo pořád ještě nejsou nabaženi, se mohou ještě v přízemí oddat tanci při setu skupiny Ohm DJs. Já se však vydávám poklidnou nocí posledním metrem na autobusové nádraží, abych stihl autobus do Prahy. Chvíli trvá si uvědomit, že „Dlouhé teď je již minulostí a s ním i festival MaerzMusik, jenž i v roce 2017 představil hudbu dnešní doby ve všemožných podobách a zasadil ji do turbulentních souvislostí naší doby.
Foto Camille Blake