- Inzerce -

Mats Gustafsson: Torturing The Saxophone

Švédský saxofonista Mats Gustafsson se rozhodně nebrání návratům do jazzové historie a interpretacím dávných velikánů, ovšem s osobitostí sobě vlastní. Učinil tak mimo jiné trilogií elpéček o jedné straně Mats G Plays Duke E (2008), Mats G Plays Ayler (2009) a Mats G Plays Gullin (2012), které vyšly v roce 2014 s jedním bonusem od Alberta Aylera souborně pod názvem Torturing The Saxophone, který údajně vymyslel satirický „otec undergroundových komiksů“ R. Crumb, jenž v úvodu sleevenote ve formě dopisu píše: „Gustafssone: Tak jsem si konečně poslechl ty LPs a CD, které jsi mi poslal, kde je tvá hra na saxofon a nějaký švédský moderní jazz. Musím ti říct, že jsem na obal toho CD s tvým saxofonovým hraním, jenž je černý a není na něm žádný text, napsal velkými tiskacími písmeny stříbrným inkoustem Mučení saxofonu – Mats Gustafsson. Totálně se mi nepodařilo najít na tom nic příjemného, anico to má co dělat s hudbou, jak ji já chápu, nebo proboha co se ti děje v hlavě, že můžeš vyluzovat takové pazvuky na hudební nástroj? Zcela upřímně, byl jsem docela šokován, jak negativní a nepříjemná zkušenost byla to poslouchat. Musel jsem to vypnout dlouho před koncem. Prostě jsem to nedal. Nechápu, o čem to je.“

Takže je to o tom, že si Mats vyhlédl tři autory a jejich tvorbu z různých dekád minulého století a porůznu ji přetavil k obrazu svému. První přišel na paškál Duke Ellington a jeho tvorba ze třicátých let počínaje jeho megahitem In a Sentimental Mood. Tady je originál celkem rozpoznatelný a Mats ho jenom trošku nesentimentálně prošpinil. Opravdové mučeníčko nastává ovšem hned u následující skladby I Never Felt This Way Before, kde hraje prim živá elektronika, která lyrickou milostnou píseň mění v drásavé úpění. Ještě více destruovaná je Blue Goose, při jejímž poslechu skutečně tuhne krev v žilách, ale na druhou stranu je to nesmírně zábavné a povznášející stejně jako Crumbův „dopis“. Sophisticated Lady také celkem odpovídá originálu, jen je tu umocněna temná stránka.

Cover-verze bratří Aylerů (tedy nejen saxofonisty Alberta, ale také trumpetisty Donalda) jsou poněkud jinou záležitostí, protože je to Gustafssonova krevní skupina a navíc avantgardistická šedesátá léta. Tady nejde o žádné brutální předělávky, ale naopak hypersensibilní, i když místy i syrovější interpretace jdoucí skutečně na dřeň originálů. To snad ještě více platí o coveru Matsova soukmenovce Larse Gullina, jehož de facto romantická kompozice Danny´s Dream z poloviny padesátých let zde dostává až esenciálně existenciální rozměr, čemuž odpovídá oproti původní verzi cca čtyřnásobná stopáž dosahující dvaadvaceti a půl minut. Tady vyvěrají veškeré spodní proudy kondenzovaného drsného sentimentu v jeho nejnaturálnější podobě. Skutečně mistrovská práce, při jejímž poslechu sice může běhat mráz po zádech a přesto je katarzně povznášející.

Mats Gustafsson: Torturing The Saxophone

Corbett vs. Dempsey (www.corbettvsdempsey.com)

 

 


Pozitivní skryté záměry

Rozhovor s Michalem Nejtkem.

Opera? Rave? OPERAVE!

Možnosti, úspěchy i limity setkávání operních hlasů s DJskou scénou.

Hermovo ucho – Frithova akcidentální hudba v Punctu

Mřížka je spolehlivým nástrojem dynamické rekombinace prvků na vícero úrovních. Nejdřív jez, pak s láskou vař.

Zkouška sirén: Smířili jsme se s tím, že jsme Američané

Raven Chacon a soudobá hudba národa Navahů.

Hudba jako prostředí péče

Hudba jako léčivý rituál, otevřený prostor, jako síť vztahů a nástroj empatie. Lyra Pramuk vystoupí v Praze.

Michal Rataj: Nebavilo by mě dělat „nabubřelou“ hudbu

Hudba ve filmu, společnosti i ve veřejném prostoru.

Lineární hudba Craiga Taborna

Nad novým albem „všežravého“ amerického jazzového klavíristy.

Komponování bez autora

Osobní zamyšlení nad konceptem propoziční hudby.

Zvuková dobrodružství v mikrosvětech

Rozhovor s Tomášem Šenkyříkem.

Klávesy Miroslava Beinhauera

Občas se říká, že dobrý pianista zahraje i na parapet. Pokud bych takový úkol chtěla někomu svěřit, byl by to určitě Miroslav Beinhauer.