Kontrabasista a skladatel Meinrad Kneer věru nezahálí. Nedlouho po své morgensternovské eskapádě přichází s albem Oneirology, nahraným v říjnu 2014 v Berlinaudiu se zbrusu novým kvintetem. Seznamte se: jsou v něm mladí, nikoli však nezkušení hudebníci -trumpetista Sebastian Piskorz, altsaxofonista Peter van Huffel, trombonista Gerhard Gschlössl a hráč na bicí Andreas Pichler. Na první poslech by se mohlo jevit, že devět Kneerových kompozic, které tu v rozsahu více než padesáti minut najdeme, vytváří jednolitou ucelenost. Když se však zaposloucháme detailněji, uvědomíme si bohaté vnitřní rozdílostnění nejen jednotlivých skladeb, ale i sledu přeskočných pasáží v nich. Nejde mi o to, zda Kneer více čerpá z jazzu, rocku, etnických prvků, dada nebo improvizace, nýbrž o souladnost těchto prvků i sólových projevů jednotlivců vůči celku. Nejde ani o programovou snivost, ale spíše o její střetávání s virválním světem, jež tu nabývá vrchu.
O tom ostatně svědčí hned úvodní Tautology, která celkovou náladu rozkuráží s rozvernými dechy a pádnými bicími. V posouvavém rytmu se postupně dostávají ke slovu všichni zúčastnění s vyzývavě vypravěčskými sóly, opakujícími základní sdělení rozdílným způsobem (což je ostatně jeden z principů tautologie), tu sdílnou rámusivost však rozpoutá náramně hutná basa. Je to poslouchatelné, a přitom neoposlouchané, což je v tomto případě zjevně Kneerova základní devíza.
Rytmus zdatného a vemlouvavého kontrabasu taktéž do hybnosti rozpoutá i neprotikladnou mesalianci nebe a pekla (Himmel & Hölle), při níž se do děje všolíchají s naprostou samozřejmostí ostatní s meziúdery bubeníka, zazáří, rozvláční dějovost a vzájemně si kvitují, co bylo řečeno; celek pak spěje spádně kupředu a do čela se vloudí tu sax, tu trombón, tu trubka, ostatní je zavelebí, zaobjímají, vynesou až do toho dotyčného nebe, načež s pekelným vřavněním celou situaci zavrcholí.
Následující knihu (Open Book) otevírá opět dumná basa, jako by si v ní četla pozoruhodnou kapitolu, sáhodlouze nám ji reprodukuje, ale ani na vteřinu nezanudí. Snad ji i maličko rozcupovává, k čemuž se přidají ostatní „čtenáři“, přidávají svá svědectví, ničemu se neuzavírají, přestože basa dál hraje prim. Rozhodně nejde o „lehkou četbu“, tím méně brakovou, a my se s kvintetem rádi podvolujeme vyvolávanému napětí až po závěrečnou tečku.
Střídání sól a celku je vyrovnané i v rumrajově pospěšném The Palle Mille Lire, kurážné bicí jsou tu téměř všudypřítomné, vše se tu zaplétá i proplétá se zjevnou samozřejmostí a nabízivostí (nikoli podbízivostí), vše spěje kupředu se vzájemnostním ručením.
Naopak Cherry působí spíše táhle, rozjímavě, až rozšafně, s jemnou rozníceností, střídání stráží jednotlivých muzikantů je vyvážené, nikdo se nevnucuje, přičemž basa vždy nastraží pár vypíchnutých tónů, které celkový průběh ozvláštní, a tak navazuje jedna peripetie na druhou, dechy se zaplétají, bicí podivočí, basa se podsune pod trubku, což vytváří očividně neobvyklé propojení, a společně si všichni zastřečkují i se zadumají, aby vepluli do velebivého (z)různoznění a posléze i zpoklidnění.
A další změna. Hau den Lukas zazní vymítavě, až třeskutě prodramatizovaně, s opancéřovaným sólem bicích, vše se dobírá do slavnostního zroušení, výrušně naléhavého, navršivě pronikavého. Není tu chvilka poklidu, jeden hráč navazuje bez okolků na druhého, vše je prokoumané a nevratné, protože skladba poskytuje všem naprosté vyžití.
Opět zvrat: Lonely Weekend nabídne jakoby bázlivé otálení, zadržovaná vstupování s drobnými opožděními, což působí nátlakově s příiemnou zadrhávavostí. Avšak záměr opodstatní opět kontrabas, vtahuje nás do děje a proklesťuje se váháním, a všichni se postupně vymaňují s možné osamělosti, jejich splývání se zhmotňuje a vyrovnává, načež zadržovaná následnost vyústí do smírného vyznění.
A je to opět basa – jak jinak? -, která zacupovává nájezd do City Fireflies, ale ostatní, jako by na její pokynutí čekali, chvatně přiskočí, vše rozvíří, nebludičkově rozsvětélkují a rozklenou, vzrušivostně i chápavostně se vzájemně zaplétají, jsou v neustálém pohybu až do protýkavě rozmařilostního vrcholení.
Říká se, že finis coronat opus, tedy že závěr korunuje dílo. O tom Kneer nechce ani slyšet. Ve své piškuntálii Aus dem wundersamen Leben der Salatgurken příběh své „hrdinky“, tedy salátové okurky, záhlučně procamrává, zámrskově prošpikovává, prohoukávaně zarepetovává do žurnění, cipitání, vyšvihování, šumlení, zadírání, poplašnění a přesevším basošvidrání. Vše je tu zdánlivě bezcílné, zopakovaně nadsazené, až dadaisticky zvýlučněné, a basa s trombónem tomu všemu nasadí korunu v nenásilném gagování, k čemuž se připojuje tramvajácky vycinkávaná proudnost, oduzemněná až do odtracena.
Meinrad Kneer je tedy nejen pilný, ale i vymýšlivý, prezentuje se nám jako nápaditý skladatel, využívající tradičních i netradičních prvků, jež však všemožně přesazuje a rozsazuje, jako vůdčí osobnost, jejíž nástroj vyvolává odezvu, provokuje spoluhráče a posouvá děj, a tudíž i jako kontrabasista, srozuměný s možnostmi svého nástroje. Kvintet, který vytvořil právě pro toto album, je práv úkolům, které mu on jakožto primarius určil. Oneirology není sice zasněné, jak by nám název mohl sugerovat, zato je to však album, které nám poskytuje všechny možné variace na téma my a naše okolí, je zesoučasněné, ladné, vtipné, provokativní. Mějte tohoto hudebníka v merku!
Meinrad Kneer Quintet: Oneirology
Jazz Haus Musik (www.jazzhausmusik.de)