Košické vydavatelství Hevhetia vydalo pozoruhodné profilové album skladateli Juraji Vajóvi. Titul Pamiatke môjho otca evokuje ony vzácné chvíle, kdy je otec prvním posluchačem a zároveň kritikem synovy hudby.
„Komponování mi pomáhá celostně pochopit svůj dosavadní život, a nacházet vhodná řešení často i ve složitých životních situacích. Je to v současnosti pro mě praxe hluboké meditace.”
Juraj Vajó se narodil 20. prosince 1970 v Košicích. V roce 1998 absolvoval u Ivana Paríka studium kompozice na bratislavské VŠMU, od téhož roku působí jako pedagog. V roce 2002 absolvoval letní kompoziční kurzy v rakouském Reichenau u Kurta Schwertsika. V roce 2008 ukončil doktorandské studium na VŠMU u Vladimíra Bokese. Je členem komorního souboru Žena s blechou. Kompozice, jež znějí na albu Pamiatke môjho otca, byly nahrávány od listopadu 2003 do dubna 2015 v Krakově, Košicích a Michalovcích. Na křiklavě barevném obalu jsou malby muzikanta a výtvarníka Attily Tverďáka, na přední straně tvář Jurajova otce, lékaře, na zadní je pak i se synem Jurajem.
Pětapadesátiminutové album začíná i končí dvěma zcela odlišnými verzemi kompozice Tuvejhún (2013). Jde o liturgické fragmenty v aramejském jazyce. Autora k napsání této skladby přivedl údiv, proč se jazyk Ježíše Krista křesťané více neučí. Úvodní verze je pouze pro dulcimer, hlas a chalumeau, jež obstarává jediný protagonista – Michal Paľko. Výtečným způsobem vykresluje obě protikladné polohy, meditativně tesknou i emotivně dramatickou až nesmírně naléhavou. Závěrečnou verzi má pak na svědomí Urban Hudák Ensemble, v němž autor coby klavírista hraje. Dalšími členy jsou tu Boris Vaitovič (baskytara, elektronika), Marco Oros (hlas) a Attila Tverďák s elektrickou kytarou. Ten už ostatně interpretoval Vajó i na svém sólovém albu Elektrická gitara (2016), šlo o skladbu Urban Song (recenze zde). Nepřeslechnutelné jsou vlivy avantgardního jazzu, výrazná, ale nepravidelná basová linka, dramatické erupce i ponory, tlumená, přesto hutná kytara, alikvótní zpěv, emotivní zvolání, vpád ticha, také smích, v závěru křehkost modlitby. Kratší skladba Pochoron (Pohřeb) z roku 2014 představuje barevnou, propracovanou vokální polyfonii, dětský sbor Pro Musica-Magnolia řízený Vierou Džoganovou je opravdu vynikající. Kvartet pro flétnu, violu, violoncello a částečně preparovaný klavír (2003) považuji za jedno z nejsilnějších komorních děl, jež jsem měl v posledních letech možnost slyšet. Flétnistka Monika Duarte Streitová, violista Peter Zwiebel, violoncellista Andrej Gál a klavírista Ivan Buffa interpretují obtížnou skladbu s náležitým ponorem i tlakem, až hustota, naléhavost i něha doslova bobtnají. Nástrojové hlasy se prolínají, také se oddělují (sólo flétny, dramatické violoncello, brutální klavír), dochází k rozvolnění plnému vnitřní dynamiky jako u free jazzu, v závěru pak k melodickému zjemnění plnému vřelých barev.
Následující kompozice Midraš (2010) čerpá z kreativní židovské interpretace Bible. Jejím mottem je sentence z díla Řád věcí Michaela Foucaulta: „Jazyk má symbolickou funkci, ale od neštěstí v Bábelu jej již nesmíme – až na vzácné výjimky – hledat v samotných slovech…“ Autor pak filozofii své kompozice přibližuje takto: „Midraš je metafora pro Babylon. Hudebně se jedná o kontrolovanou, zapsanou improvizovanou skladbu vetkanou do sonátové formy se zvětšenou codou. Improvizace je reprezentována hrou s čísly, zvuky a písmeny, s tradičními principy stavby, s tarotem.“ Slovenský filharmonický orchestr pod taktovkou Tomasze Bugaje burácí, bicí nástroje vybuchují, brunátný zvuk ale změkčují smyčce, místy s orientální příchutí, čímž vzniká napětí. Závěr je ve znamení smíření, odevzdání se zvonům. Tříminutová skladbička San Michele (2011) v podání Melos Ethos Ensemble je výživnou kontrastní směsí, evokující pocity z ostrovního benátského hřbitova, kde jsou pochováni Igor Stravinskij, Sergej Ďagilev či Christian Doppler. Genius loci tohoto místa z hudby vskutku dýchá.
Juraj Vajó: Pamiatke môjho otca
Hevhetia (https://www.hevhetia.com)