Jazzový saxofonista Pavel Hrubý (Limbo, Pigeon Sax Quartet atd.) se v loňském roce podílel na dvou mimořádných projektech, které ale patří spíše do hájemství volné improvizace. Avšak i v této výlučně experimentální tvorbě dokázal vyhmátnout více hudební než zvukovou matérii, jež dokonce poskládal tu více, tu méně nejen do témbrové, tj. tonální podoby, ale též vykouzlil střípkovité melodie a dosáhl různých nálad, výrazové i barevné pestrosti. Ostatně již jeho sólové album Between The Lines v tomto směru leccos naznačilo, i když bylo vystavěno na předem daných kompozičních základech. Vyšlo na znovuzrozeném labelu Amplión počátkem roku 2015; nynější šéf Alexej Charvát pak dostal nápad na vskutku zajímavý projekt: dát dohromady čtveřici výjimečných sólistů, kteří spolu ještě nikdy nehráli, a zavřít je na dva dny do studia k session bez jakýchkoli příprav, však z toho něco vyleze. A vylezlo! Pavel Hrubý (saxofony), Michal Nejtek (piano, el.klávesy), Jaromír Honzák (kontrabas) a Daniel Šoltis (bicí, perkuse) nezklamali. Samozřejmě, Honzák s Nejtkem se hudebně znají dokonale z kapely Face Of The Bass, Šoltis si s Honzákem již také zahrál (např. v Soukupově Points Septetu, když občas zaskakoval za Hobzeka), stejně tak spolupracoval i s Hrubým. Ale všichni čtyři společně natáčeli ve studiu Sono opravdu poprvé. A tak vzniklo album pod názvem Phoenix, jež představuje pětapadesátiminutový výběr z natočených tří hodin materiálu.
Kolekce devíti skladeb, vzniklých volnou improvizací, vytváří v podstatě pozoruhodné koncepční album. Bájný pták Phoenix představuje ústřední téma a inspirační zdroj, nazíraný ale z různých úhlů symboliky a původu. Již od úvodního (Phoenix) Risin´je jasné, že kvartet vypráví, nikoli pouze navozuje cosi a posluchač ať si to přebere. Může za to výrazná kontrabasová figura, kterou obaluje perkusivní hra bubeníka; na takovém podloží mohou pak sólisté stavět tématicky smysluplné chorusy. Navíc práce s dynamikou, zhušťováním a gradací hudebního toku je vskutku příkladná a korunuje výsledek. Kvartet se nebojí ani hutných groovů, jako je tomu např.v Bennu, aniž by potlačil středomořský odér (titul odkazuje k staroegyptskému předchůdci Fénixe). V nejdelší skladbě alba He Who Came Into Being By Himself (11:40) se rytmika v úvodu mění v šamanskou úderku, posléze Hrubý se sopránkou vyklene nad rytmickou změtí nádhernou melodii, kterou zahusťuje akustické piano. Intenzita postupně nabývá na síle, při klavírním sóle přijde ke slovu free-jazz jako řemen, hudba se vylévá z břehů a řine se do všech stran. Pak přijde ke slovu sedmiminutová lyrika s perlivým pianem a vzletným Honzákovým sólem v Sunrise In Heliopolis. Honzák poté v Island Of Fire vezme do ruky smyčec, aby stmelil rozvolněnou tónovou masu s vypjatým pianem a emotivní altkou; v polovině pak dojde ke zlomu, kdy posluchače obestře mámivě orientální kolorit. Hrubý vystřihne jedno ze svých nejlepších sólových partů na tenora v Over The Waters Of Nun, kde zazní navíc elektrické piano, což by mohlo klidně evokovat třeba Weather Report. Ale nestalo se; naše čtveřice zůstala věrna sama sobě. Pouhé Šoltisovy bicí naplňují úžasně hravé Seven Rays, zatímco Nimbus je sólovou vizitkou Nejtka a jeho akustického piana, zčásti preparovaného. Album uzavírá (Phoenix) Burnin´, podobně vystavěná skladba jako ta úvodní, opět umně gradovaná. Výtečné CD!
Druhý projekt je naopak zaznamenán pouze na digitálním albu. Jde o živou nahrávku volné improvizace Hrubého (altka, sopránka) jen s bubeníkem Dušanem Černákem. Tento původem slovenský muzikant dává o sobě vědět stále vehementněji, a to i mimo své domovské kapely Limbo a Quattro Formaggi. Panoptikon dokumentuje opravdu reprezentativně vrcholný dialog dvou mimořádných instrumentalistů, jenž se uskutečnil v pražském Žižkostele/Panoptikon Barikády 26.srpna 2015. Album tvoří čtyři rozměrnější skladby, označené pouze sedmimístnými čísly, složenými z různých kombinací číslic 1- 4. Nepátral jsem po smyslu, koneckonců tady tentokrát nešlo o myšlenky, ale o energii, její výměně a přeměně v tóny, o interakci, vášeň, nadšení a naprostou tvůrčí svobodu. Hrubý exceluje především na tenora, sopránka se prodere na světlo světa ve třetím tracku (3412143). Dokáže do své free-jazzové hry dostat i bluesový feeling, což takto přirozeně dokázali snad jen Ornette Coleman a Archie Shepp. Jeho improvizace mají hlavu i patu, vyvíjejí se, košatí, a to díky též výrazným melodickým tříštím. Černák není typem bucharu ani řezníka, dokáže se kongeniálně vnořit do tvořivého procesu a vybuchne, až když saxofonista utichne. Ostatně, můžete posoudit sami.
Michal Nejtek/Pavel Hrubý/Jaromír Honzák/Daniel Šoltis: Phoenix
Amplión (https://www.amp.cz)
Pavel Hrubý/Dušan Černák: Panoptikon
Signals From Arkaim (https://signalsfromarkaim.blogspot.cz)