Česká zpěvačka, houslistka, skladatelka, herečka. Narodila se 22. července 1958 v Bruntále. Vyrostla v hudební rodině a často doprovázela svého otce, skladatele a multiinstrumentalistu Kolomana Bitta. Ve čtrnácti letech přestala hrát na housle a matka, zpěvačka a učitelka sboru, ji zapsala na studium herectví na Brněnské konzervatoři. V roce 1978 se stala členkou divadla Husa na provázku. V roce 1982 odešla z divadla a znovu začala studovat housle pod vedením Rudolfa Šťastného z Moravského smyčcového kvarteta. Svou divadelní profesionalitu, improvizační schopnosti a čistotu tónu rozvinula do jedinečného stylu, kombinujíc hlas s houslemi. Posluchače udivila svou rozšířenou vokalizační technikou. V roce 1985 začala spolupracovat s Pavlem Fajtem, bubeníkem brněnské alternativní kapely Dunaj. V osmdesátých letech a na počátku devadesátých let se stala hvězdou světové experimentální hudby a spolupracovala s mezinárodně uznávanými hudebními umělci, jako jsou Fred Frith, Tom Cora, Chris Cutler a David Moss. Vrcholem tohoto období bylo dvojalbum Bílé Inferno (Indies, 1997) s kytaristou Vladimírem Václavkem. Současně Bittová rozšířila svůj repertoár o houslové a vokální interpretace Bély Bartóka a Leoše Janáčka. Spolupráce se skladatelem Vladimírem Godárem vyústila v album Mater (ECM 2007). V roce 2005 mělo v newyorské Carnegie Hall premiéru album Elida natočené s Bang on Can All-Stars. K dalším aktivitám Ivy Bittové patří filmová hudba, založení skupiny Čikori, spolupráce s techno DJem Javasem, pražskou, ostravskou, košickou filharmonií, holandskými Blazers Ensemble, jazzovým basistou Georgem Mrazem, ambientním skladatelem a DJem Susumu Yokotou. Zpívala roli Donny Elvíry v opeře Don Juan v Praze, která měla premiéru na americké přehlídce Bard SummerScape v roce 2003. V roce 2007 se Iva Bittová se svým synem, hudebníkem Antonínem Fajtem (nar. 1991), přestěhovala z Lelekovic u Brna, kde žila v letech 1990-2016, do Hudson Valley v severním New Yorku. V roce 2015 získala bakalářský titul v oboru muzikologie na Masarykově univerzitě v Brně a čeká ji státnice na magisterském studiu na Katedře hudební vědy.
Na čem momentálně pracuješ? Je pravda, co se proslýchá, totiž že jsi nastoupila do doktorského programu na Masarykově univerzitě? Na jaké téma?
Odevzdala jsem magisterskou diplomovou práci. Tématem byla kritická edice Mše in C od italského skladatele Luca Antonia Predieriho.
Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?
Zřejmě nemizí, ale hledají samy sebe, impulzy, lásku, inspiraci. Není to vůbec jednoduché, pro žádnou z nás. Já se obětovala hudbě, protože jsem zjistila, že to je to nejcennější, co mohu dát sobě a ostatním. Když dostaneš do vínku dar v podobě talentu, pak jej musíš přijmout a pracovat na něm do posledního dechu. Je to poslání.
Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě, nebo myslíš, že kreativita je androgynní, že nemá pohlaví?
Až nastane metamorfóza v podstatě lidské bytosti a stane se robotem, pak už to bude otázka na místě. Zatím je ještě naprosto kreativita nabita sexualitou, a to povazuji za správné!
Teorie říkají, že se ženský a mužský kreativní svět v mnohém prolínají, ale pak je tam jakási „divoká zóna“, která je specificky ženská nebo mužská. Takže žena má tvořit svým tělem, to je to to obohacení kultury. Souhlasíš?
Souhlasím s divokou zónou, idiosynchronizací obou pohlaví, svoji ženskost zvýrazňujeme tím, že se s ní ztotožňujeme, ale já zastávám názor, že ta vyplave na povrch naprosto spontánně a nemá se to brát jako primární zdroj.
Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?
O tom takto nepřemýšlím, jsem jen ráda, když si občas uvědomím, jak někdo ve své tvorbě vyzařuje erotikou a výrazným talentem, přitom působí zcela přirozeně.
Tvoje písně křičí ženskou zkušenost, je to inovativní přínos, znamená to pro tebe vědomé úsilí, něco zvláštního?
Ta ženskost je slyšet právě proto, že jsem žena a miluji své ženství, ale není to něco, o čem bych přemýšlela. Zde pracuje instinkt, intuice a vzdělání. Je tam spíše úsilí se vyjádřit správně, přímo a bez vytváření image. Uvědomuji si, že jsem ve své expresi a komunikaci nahá.
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Je „já někdo jiný“, jak říká Rimbaud, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?
Naprosto, ale o tom se těžko hovoří. Ani moje maminka o tom nechce mluvit a je to pro ni jakási zátěž. Ví, že takových lidí je mnoho a já je nemohu přesvědčovat. Pociťuji to hlavně v tom, jak posluchači moji tvorbu přijímají. Někteří se i zaleknou. V každém případě mám „otevřené okno“ a inhaluji to, co přichází z druhé strany planety a naopak.
Jakého textu, který se objevil v tvé tvorbě, si ceníš nejvíc a proč?
Žádné nejvíc nemám, všechny mají svůj osobitý příběh.
Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?
Stejná odpověď, ale momentálně Mary Shelley a její Frankenstein. Připravuji skladbu na toto téma a to, co ona ve svých sedmnácti letech vložila do své knihy, mě opravdu fascinuje.
Letos budete jako loni vystupovat s Monikou Načevou a Lenkou Dusilovou, jak to funguje? Je vaše spolupráce založena na nějakém hlubším porozumění či přátelství?
Na zkouškách okamžitě nastalo souznění a opravdu skvělá chemie. Ta napomohla tomu, že si chceme předávat své zkušenosti, energické vlny, ženskou vůni tvoření. Všechny tři máme nelehkou cestu životem, vůbec o tom nemluvíme, ale to, že nyní spolu budeme hrát, nás vlastně hodně posílí právě v tom ženském snažení a nelehkém úkolu být žena, matka, manželka a umělkyně v jedné osobě.
Jsi asi jediná, která opravdu dokázala proniknout v zahraničí. V čem myslíš, že to spočívá?
Nepřemýšlím o tom, jen jdu stále za tím, co vím, ze mne posílí, že se něco nového v životě naučím. Mám štěstí zřejmě v tom, že mne oslovují úžasní lidi a jejich nabídky přijímám a zpracuji.
Některé muzikantky, hlavně z rockové oblasti, si stěžují, že na ně chlapíci pokřikují „ukaž kozy“, osahávají je, nebo je jinak zlobí. Předpokládám, že v tvém typu hudby se to neobjevuje… nebo přece jen něco?
Nevím o tom, neměla jsem vlastně nikdy takovou zkušenost, ale to je právě asi proto, že jsem tu ženskost na první pohled nezdůrazňovala.
Zlepšuje se situace žen, myslím především ve svobodě sebevyjádření, ale i v obecné rovině, tak jak jsi ji zažila během svého života?
To je moc složitá otázka. Já jsem totiž nikdy nepocítila to, že jako žena se nemohu svobodně vyjadřovat. Je pravda, že hudba mi dala ten největší kredit – svobodu. Je pravda, že od počátku se říkalo, co ta Bittová dělá, vždyť ona jen křičí! To je asi to, jak jsem si tu svoji existenci ženy umělkyně musela opravdu dočista „vyrvat“. Feminismu nerozumím, čtu, poslouchám a vnímám lidi obou pohlaví stejně, a vždy je to o tom, jak silně a správně si každý obhájí tu svoji podstatu nelehkého bytí na tomto světě.
Foto: Karel Šuster. www.fotografuje.cz