Čtrnáctidílný cyklus rozhovorů s nepřehlédnutelnými českými hudebnicemi končí rozhovorem se zpovídající Pavlou Jónssonovou známou z Dybbuku a Zubů nehtů. Jak odpoví na otázky, jež sama kladla ostatním milenkám?
Narodila se roku 1961 v Praze do rodiny vědců – geologů. Chodila do LŠU na klavír a varhany. Od třinácti let se stala vášnivou fanynkou všech rockových skupin, naučila se na nich anglicky a hrát na kytaru. Studovala překladatelství na FFUK a později antropologii na FHS. Učila na Pedagogické fakultě UK, kde založila genderové literární kurzy. Od roku 2000 učí na Anglo-americké vysoké škole v Praze subkultury a gender. Také působí v programu CIEE, CET a ECES, kde přednáší o alternativní kultuře. V roce 1980 založila s kamarádkou z gymnázia Hankou Kubíčkovou a herečkou Markou Horákovou skupinu Plyn. Z té se stal v roce 1983 Dybbuk a v roce 1987 Zuby nehty. Zuby nehty vydaly řadu alb a natočily film pro Českou televizi. Také občas píše hudbu pro divadelní představení Marky Míkové. Má dvě děti a je šťastně vdaná. Publikovala často v časopisech. Vyšla jí monografie Women, Creativity, Music, nakladatelství Karolinum na březen 2019 chystá Deset z české alternativní hudební scény.
Pro HIS Voice jsi připravila čtrnáctidílný cyklus Milenky múz. Jak se rodil?
Je to můj starý dluh. v roce 1997 mě napadlo zkombinovat to, co bylo kolem mě, tedy moji dívčí skupinu Zuby nehty, s výzkumem vyžadovaným od vysokoškolských učitelů. Dostala jsem na rock a gender Fulbrightovo stipendium a v roce 1998 jsem se ze Santa Cruz v Kalifornii snažila zkontaktovat své oblíbené rockerky od Patti Smith po Excene Cervenku. Bariéra jejich manažerských týmů byla neproniknutelná, takže jsem nakonec mluvila jen s Kendrou Smith a s řadou začínajících, neznámých děvčat. A to nikdo neměl zájem vydat. Měla jsem na téma gender a rock obrovské množství přednášek a napsala spoustu článků a příspěvků na konference. No ale hlavně se děly všelijaké věci a já se k tématu pořádně vrátila až loni. Zásadní bylo se soustředit na českou scénu, kde jsme se všichni znali z festivalů a koncertů. Hodně jsem se na každé interview připravovala, znamenalo to projít si veškerou tvorbu, weby, články. Každá milenka mě úplně dostala, jejich životy, humor, mistrovství. Byla jsem moc šťastná, že HIS Voice byl ochoten rozhovory publikovat. Zároveň se ozval Tonda Kocábek, dramaturg Kaštanu, s nabídkou talk show na stejné téma. A protože na vysoké škole není publikování jen otázkou cti, ale otázkou přežití (publish or perish), doufám, že rozhovory vyjdou knižně v nakladatelství Argo.
K publish or perish – co myslíš, nevzniká tak spousta vědy pro vědu a publikování pro publikování? Nestálo by to za nějaké hnutí MeNot? Nebo OnlyIfValid?
Určitě. Jen se přelévají obsahy a trochu se přimíchá jiné příchuti. Tak to psal Komenský o své době a je to pořád stejné. Milena Bartlová teď psala v souvislosti s poslední kauzou plagiarismu prorektora UK Martina Kováře, že ve skutečnosti je problém většina nudných neopsaných dizertací.
Jaká byla tvoje cesta k založení ženské kapely? A dále k akademickému výzkumu ženského světa?
My jsme na gymplu byly s Hankou Kubíčkovou nerozlučné kamarádky. Hrály jsme spolu volejbal, ale hudba nás dostala nejvíc. Nahrávaly jsme naše nápady na multitrackový magnetofon. Kytary, piano, flétny. A pak Hanka vymyslela, že se budeme jmenovat Plyn, přidala se k nám Marka Horáková, Hanka se začala učit na bicí. Nápady se hromadily a už to bylo, staly jsme se opravdovou skupinou. V té době jsem studovala překladatelství a přes angličtinu jsem poznávala spoustu lidí z Anglie a Ameriky a všichni tvrdili, že to nejzábavnější, co se děje u nich doma, je feminismus, a začali mi vozit knížky. A mně to přišlo taky vzrušující, taková analýza světa, bylo to tak nové. Ale holky z kapely nadšené nebyly. Hodně jsme o tom diskutovaly, ale každý zůstal na svých pozicích. V roce 1990 jsem začala učit na Pedagogické fakultě, a tak jsem tam hned založila genderový kurz. Dostávala jsem nabídky na to téma psát. Hodně jsem se kamarádila s undergroundovým filozofem Mirkem Vodrážkou a ten mě ve feminismu upevňoval. Vytáhni tu vlajku, co máš schovanou pod postelí, a jdi.
Holky z kapely nadšené nebyly? A co rodina, přátelé?
Nakonec se kapela usnesla, že mám právo mít svůj názor, byť by pro ně byl nepřijatelný. Dohodly jsme se, že vždy zdůrazním, že jde jen o můj soukromý názor.
Kdo je Peela See z bookletu prvního alba Zubů nehtů?
My jsme s holkama v kapele měly takový nekonečný proud žertíků z různých stran a zdrojů. Stačilo, aby někdo řekl, že Prince má bubenici Sheilu E., a hned jsme si vytvořily jména podle tohoto vzoru, Míma Mí, Kýta Jí a tak.
Jak byla Hana? Hýna Ří?
Asi jo.
Milenkám múz pokládáš opakující se otázky, takže z rozhovorů místy vycházely zajímavé ankety na pokračování. Proto mi to nedá a musím se tě ptát na totéž, už proto, že jsi ta první česká punkerka a že naše čtenáře jistě zajímají tvé odpovědi na otázky, které považuješ za důležité. Tak tedy: Tisíce talentovaných děvčat studuje hudbu a pak většinou někam zmizí. Proč myslíš, že to je?
Americká socioložka Linda Nochlin napsala knihu Proč neexistují žádné velké malířky. Je to o tom, jak byl v dějinách systém vzdělávání nastaven určitým způsobem, o institucích. Jestliže se v 19. století věřilo, že ženy nemají mozek dost velký na to, aby složily velká hudební díla jako Bach, Beethoven nebo Mozart, tak dneska uvažujeme jinak. Víme, že v tom hrály role instituce a celkové nastavení společnosti. Dneska je na školách většina děvčat. Přesto si myslím, že nastavení společnosti má značnou patriarchální setrvačnost. Většina dotázaných odpověděla, že ty nadějné adeptky hudebních múz jednoduše skončí v rodině. Připadá mi to logické, protože děti jsou nej. Eliška odpověděla, že to si každá může nějak zařídit. A je pravda, že za určitých podmínek je hudba a rodina kompatibilní, zvlášť když jsou dobří prarodiče. Ale to nemá každá.
Ty ze Zubů nehtů pořád tak nějak utíkáš a vracíš se. Čím to?
Začalo to mým stipendiem v USA v roce1998, kdy místo mě hrál Martin Černý. Pak jsem v roce 2011 začala pracovat na dizertaci. Nebyl to nějaký vrtoch, doktorát je výuční list pro lidi, co učí na vysokých školách, a já jsem svou práci nechtěla ztratit. Zastoupil mě Jan Maxa, který se se mnou tenkrát dvakrát sešel a přísahal, že se do své kapely budu moct kdykoliv vrátit. Ale nestalo se to tak. Jednou, na festivalu Podviní 2016 jsem hrála na basu, když nemohl, a bylo to skvělé, bubenice Hanka mi blahopřála. Od té doby kapela radši hraje bez basy, když Honza nemůže. Je to absurdní. Nevím proč. Zůstala tu možnost hrát na kytaru. Tu jsem opustila před třiceti lety s koncem Dybbuku. Určitě by to šlo, ale chtělo by to čas a zkoušení a kapela nemá ani čas ani možnost se mnou pomalu repertoár nacvičovat. Takže teď 17. 12. 2018 budu hrát úplně naposled, na kytaru, v Dybbuku, na festivalu Starci na Chmelnici v Lucerně. Možná je to můj konec se Zuby nehty. Ale určitě ne konec hudby. Něco podnikneme s Markou. Baví nás vymýšlet různé věci. Taky jsem v Marčině podniku Loutky v nemocnici, kde hraju na kytaru a někdy taky naše písně natáčíme na CD.
Není to smutný konec? Nechceš trošku zabilancovat lety a pády Dybbuku a Zubů nehtů? Už jako Plyn jste měly písničky na zahraničních kompilacích, pak přišla Nová vlna se starým obsahem, plyšák…
Pro mě je to určitě hodně smutný konec. Vlastně tomu ani nevěřím. Chodím na kytaru k Vláďovi Zatloukalovi, je senzační a já doufám, že se třeba naučím hrát tak, že jednoho dne holky oslním a budu se moct zase přidat ke skupině. Zabilancovat lety a pády? Bylo to všechno krásné. Jen v Americe se nám prorazit zatím nepodařilo. Něco s Markou plánujeme.
Myslíš, že existuje nějaká esenciální ženská kvalita v kreativitě nebo myslíš, že je kreativita androgynní, že nemá pohlaví?
Myslím, že někde nad námi je transcendentní tvořivost, která je otevřená a stejná pro všechny. Ale stahujeme ji přes naše těla, a ta jsou sexovaná. Všechny naše zkušenosti a vnímání filtrují ty dary, takže to, co vychází ven, je totálně ženské a mužské. Ale je tolik poloh. Jsou ti oceáničtí jemní psychedelici a drsní metalisti. Hodně je to vidět třeba na Vladivojně, která má něžné nadzemské party a pak zas divočí s Vladivojskem a je to pořád jedna sladká Vladivojna.
Myslíš, že by ženy měly vědomě usilovat o vytváření hudby, která je odlišná od mužské tvorby?
Je tu ta myšlenka, že proč kopírovat, když je možné vytvořit něco nového. A to přidat k tomu, co existuje. Arthur Rimbaud napsal, že se strašně těší na to, co vytvoří žena, až konečně bude svobodná. Takže bych řekla ano. v reálném životě ale si to tak neuvědomujeme, snažíme se vydat ze sebe to nejlepší.
A už se podle tebe Rimbaud dočkal?
Myslím, že jo. To by bylo skvělý vědět, co by na to řekl.
Vy jste s Dybukkem byly docela hrdé na to, že jste jediná dívčí kapela, ne? Když se objevily „Holky z tý druhý party“, tedy Panika, došlo k nějaké té personální bigamii i nevraživosti… Jak to tehdy bylo?
To jen já jsem byla hrdá, ostatní to braly jen jako náhodu. A taky v průběhu těch osmatřiceti let našimi sestavami prošlo spousta kluků, Marvin, Jarda Svoboda, Martin Černý. Co se Paniky týče, já jsem to Evě, Hance a Kateřině moc přála, jely na Kubu a do Španělska, měly profi aparaturu a dobře to znělo. Sice to nebyla autorská skupina jako Dybbuk, ale hrály dobrý fláky. Byla jsem i za kmotru jejich elpíčka. Pro Marku to byla nepřijatelná věc, v té době věřila, že má člověk hrát jen v jedné kapele. Prohlásila, že pro ni Dybbuk končí. Zároveň ale se mnou hned založila Zuby nehty, kde nebyly holky z Paniky, ale měly jsme Tomáše Míku, Honzu Lorence, Michala Langa, Mícu a hlavně básnířku Naďu Bilincovou.
Nakonec se ale v Zubech nehtech celý Dybbuk docela brzy sešel. Zpíváte tak hezké, procítěné písničky, ve zkušebně to ale někdy mohl být boj, ne?
Ano, sešly jsme se po epizodě Panika zase zpátky, jakoby to byl nějaký osud. Myslím, že se nám dobře pracuje právě v téhle sestavě. Ve zkušebně vždycky panuje tvůrčí atmosféra. Ono to není zas tak časté, mít skvělý hudební nápad. Proto když někdo přijde s něčím originálním a krásným, všichni zajásají a řeknou jo!
Jak ovlivňuje spiritualita tvoji kreativní práci? Je já někdo jiný, prochází tebou tvůrčí proud odjinud?
Spiritualita jako takové to věčné hledání, něco, co utváří naše myšlenky, knihy co čteme, to určitě. Miluju antropologii náboženství. Pořád je tu pátrání po smyslu života, jako v písni Kilgore Trout. Nebo Co nikdo nikdy neviděl. Třeba Cesta za diamantem amazonskými pralesy vznikla po čtení Junga. Nebo mám jeden text ovlivněný I-Ťingem. s harfenistkou Sašou Ledinskou jsme měly skupinu Květ útesu někdy 2004-2008 a sestavily jsme pořad, kterému jsem žertem říkala UŽB, univerzální ženské bohyně, o bohyních jako Isis a mystičkách jako Tereza z Avily. Taky tam byla Sapfó. Bylo to hodně duchovní, to nás zajímalo nejvíc ze všeho, úplně jsme se do toho ponořily.
Pověz mi o UŽB víc. Jestli si dobře vzpomínám, navedl jsem tě jednou u piva k básni Hrom, dokonalá mysl, nalezené mezi rukopisy z Nag Hammádí, nevznikl ten nápad někdy tehdy?
Jasně, to je přesně ono, to byla tvá pobídka. Hrom, dokonalá mysl je nádherná věc. Škoda, že už se Sašou nehrajeme.
Zmínila jsi Kilgora Trouta a mě vždycky zajímalo, jestli jsou ty významové posuny v převzatých textech Dybbuku a Zubů nehtů schválně nebo půvabným omylem. Když v Bílých ptácích zpíváte, že „nic, ani lidi a zlý časy, nad námi nemá žádnou moc“, je to pravý opak toho, co zní v knižně vydaném překladu básně Kennetha Patchena: „Nic kromě lidí a zlých časů nad námi nemá žádnou moc“. Každopádně jste optimističtější. V Kilgoru Troutovi zase měníte smysl života; zatímco ve Vonnegutově knize je „být očima a ušima a svědomím Stvořitele vesmíru“, vy zpíváte „vědomím Stvořitele vesmíru“. Moc se mi líbí, jak jsou ty změny zásadní a přitom nenápadné. Jak se zrodily?
To není možný, fakt je tam svědomím? Máš pravdu. Šla jsem se podívat do Snídaně šampionů. Já bych myslela, že vědomím je logičtější. Už si to nepamatuju. O Hančině písni Bílí ptáci nevím, jak to vzniklo.
Jaké máš oblíbené muzikantky nebo ženské vzory vůbec?
Určitě všech čtrnáct milenek múz. Jako malá jsem četla o Marii Curii Sklodowské a hrozně jsem chtěla být jako ona, něco vynalézt pro lidstvo. V tom formujícím věku na gymplu byl silný vzor Patti Smith, od které i teď poslouchám a čtu úplně všechno. Teď zrovna si užívám její nejnovější knihu Oddanost. Píše tam, jak s sebou pořád vláčí knihu o Simone Weilové a pořád o ní přemýšlí. Jakoby tady byla nějaká polička ženských vzorů. Miluju filosofky jako Julia Kristeva. Bylo skvělé se s ní setkat, když přebírala Cenu Václava Havla někdy v roce 2006. Nebo Pauline Oliveros, kterou jsem měla tu čest dvakrát zažít v Praze. Hildegarda z Bingenu. Velkým vzorem je moje moudrá, laskavá a vznešená učitelka z překladatelství Jarmila Emmerová, kterou známe z knih Jirka postrach rodiny a z Bradburyho knížek. Obdivuju spoustu svých kamarádek, třeba Marku Míkovou nebo Renátu Fučíkovou, takové osobnosti. Na Hrad s nimi!
A mužské vzory?
Nekonečné množství, třeba Old Shatterhand, Vinnetou a Slavoj Žižek. Nebo filozofové Zdeněk Pinc a Jan Sokol ze studií na FHS UK.
Některé otázky milenkám byly až návodné – nikdy dřív by mě to nenapadlo, ale po Milenkách mám nezdravé cukání zavolat si aspoň jednou v životě na nějakou hudebnici Ukaž kozy! Jak jste na tohle hulákání reagovaly třeba v Dybbuku?
No, na nás volali jen Přineste zrní!
Že jsem tak drzej, poznáváte se se spoluhráčkami, jak léta běží, v Paních I-VI?
No určitě, nejaktuálnější je Paní III (ta, co jede tramvají). Marka má pět vnoučat a čeká šesté a my jí to závidíme a přejeme zároveň. Má tudíž strašně málo času, protože jako Anežka Jaurišů z písně hlídá vnoučata. Takže na to často myslíme.
