Magore vrať se!
Vrať se a spas nás.
Vyrvi svůj obrázek z našich upocených dlaní a roztrhej jej.
Hej! Hoď po nás aspoň popelník!
Svoji bustu Na Neklance rozsekej sekerou
a naplivej do oddaných našich ksichtů.
Všechny své fetiše, nad kterými onanujeme…
Ty spal.
Rozežeň zástupy posmrkávající nad tvým odkazem.
Poruč nám. Dej nám to rozkazem…
Odpusť Oldřichovi,
který po tobě prý ucpal nějakou díru.
A seber nám už kurva,
tu uvozhřenou víru.
Všechny ty oslavy nedožitých oslav. Všechno to hemžení kolem. Uctívání. Ten kýč. Muž. Básník. Magor. Bůh. Jak lákavá zkratka. Rozbil by nám všem hubu, na to vemte jed.
Busta nalepená na zdi. Legenda undergroundu. A pod ní jeho skanzen. Pustina. Křepčící herec s housličkami. Zábava! Pivo a cigára. Fenomén underground. Archa bláznů. Co tady sakra dělá ten miliardář, co se tak rád kouká do zrcadla? Mesiáš? Mecenáš? Kokot! Medaile za šest táců a trička na prodej. Underground na prodej. Všechno na prodej. Hovna a prázdná gesta. Rozbil by nám všem hubu!
Jak lakonicky podotkl Vladimír „Hendrix“ Smetana, zakládající člen DG 307, když v rozpacích sledoval cvrkot pod bustou: “Vždyť je to vlastně jedno“.
