Druhá sbírka soudobé hudby z Pražského jara.
Jak jsem přibližně před rokem předvídal, tak se i stalo. Na světě je další kolekce nahrávek soudobých kompozic vzniklých pro festival Pražské jaro, a i tentokrát jde zčásti o sondu do současné střední skladatelské generace. Šest ze sedmi kompozic na CD zaznělo roku 2022 v rámci jednoho večera tehdy čerstvé festivalové sekce Prague Offspring a reflexi jejich živého provedení si můžete přečíst v textu Jiřího Slabihoudka. Byť jde o koncertní záznamy a tedy o „stejnou hudbu“ jako tehdy, v podobě zvukové konzervy fungují přeci jen odlišně a vedou k jinému úhlu poslechu. První pětice děl – zároveň vzniklých na objednávku festivalu – navíc svou relativně krátkou stopáží svádí k poslechu na jeden zátah a tím se z nich stává tak trochu kolektivní útvar. Všechny skladby hraje Klangforum Wien coby rezidenční ansámbl Prague Offspring s dirigentem Basem Wiegersem.
Jakub Rataj názvem své skladby Fade No More odkazuje k absenci plynulých dynamických změn a jeho hudba je v dobrém slova smyslu strojová. Nepravidelné rytmické vzorečky přepínají mezi jemným pocvakáváním a údernějším poháněním, aby v závěru vygradovaly do krátkého stupnicovitého vzestupu. Lucie Vítková v díle Sen ostatních posluchače podobně vede posluchače do nitra tajemného mechanismu, kde to všelijak haraší, vrčí a klape. Tentokrát ale místo jasných kontur jde o všelijak se prolínající a plynule proměňující zvukové tkaniny. Výsledek je navíc do značné míry i dílem interpretů, protože skladba kombinuje grafickou, slovní i zvukovou notaci v podobě terénních nahrávek, jež hráči poslouchají ve sluchátkách. Jednotliví hudebníci pak mají reagovat i na sebe navzájem. Grafické části partitury jsou zajímavé i samy o sobě (zde)
Německý skladatel Konstantin Heuer a jeho peripety – dissolution přináší kontrast k předchozím dvěma v podobě sentimentálně romantických harmonií. Ty se ale prodírají pavučinami netonálních zvuků, jsou všelijak rozlaďovány a ohýbány. Tremola klavíru i sladké melodie houslí či saxofonu jako bychom sledovali skrze psychedelickou mlhu, halucinaci o dobách minulých. Struktura kompozice Dissolving; Settling Iana Mikysky následuje jednoduchou myšlenku. Na začátku vybalí svižnou rytmickou smyčku, kterou přibližně po minutové introdukci začne zpomalovat a natahovat. Je to prosté a funkční, po většinu skladby je její původní energie jen vzpomínkou pomalu se ztrácející v dlouhých tónech. Klid – byť místy znejisťovaný – pak dominuje pátému opusu nazvanému Súzvuk a chvenie. Adrian Demoč v něm pracuje s tichými akordy v pomalém sledu a s jemnými odstíněními dynamiky a balancováním mezi konsonancí a disonancí.
Tak, jak jsou seřazeny, představují skladby cestu od převahy „zvuků“ k nadvládě „tónů“, přičemž oba póly jsou pro tvůrce stejně zajímavé a napětí mezi nimi je důležitým prvkem, s nímž se pracuje. Zároveň, dovolím-li si trochu generalizace, pro ně kompozice není nutně vystavěním cesty z bodu A do bodu B, ale vytvořením zvukového světa, v němž se posluchač může usadit, porozhlédnout, zkoumat prostředí z různých úhlů. A nahrávka k takovému přístupu dává dobrou příležitost.
Tím ovšem obsah druhého dílu Modré edice nekončí a pětici stále ještě celkem čerstvých jmen doplňuje dvojice již etablovaná. Rakušanka Olga Neuwirth byla v roce 2022 rezidenční umělkyní Prague Offspring a zde najdeme její Spleen III (2001) pro sólový barytonsaxofon v podání Geralda Preinfalka. Po detailně propracovaných strukturách předchozích skladeb se na nás vyřine syrový proud energie a byť jde o hudbu zapsanou do not, naskakují asociace s volnou improvizací, třeba s nedávno zemřelým Peterem Brötzmannem.
Nejrozsáhlejší položkou kolekce je půlhodinová skladba Andělské schody Martina Smolky, která opět vznikla na objednávku Pražského jara a pro soubor Klangforum Wien. Střídají se tu na kost očištěné tahy dlouhých tónů či glissand s rozharašenými konstrukcemi, které dávají vzpomenout i na hudbu, již Smolka psal v dávných devadesátých letech. Celek má v sobě typicky smolkovskou kombinaci sentimentu a hravosti, čistoty a rozladěnosti. Připomene též, že vliv Martina Smolky na současnou střední skladatelskou generaci, ať již přímo skrze pedagogické vedení, či zprostředkovaně, nelze pominout.
Druhý díl záznamů soudobé hudby z Pražského jara plní funkci dokumentu, ale je zároveň dramaturgicky dobře sestavený a přináší vtahující zvukový zážitek. Jen musím zopakovat, že festival i Český rozhlas coby vydavatel asi kolekci nepovažují za natolik důležitou, aby ji významněji propagovali, a opět nenabízejí k elektronické verzi booklet.
Prague Spring Festival Blue Edition vol. 2
Radioservis a.s. (https://www.radioteka.cz/detail/crohudba-859059-prague-spring-festival-blue-edition-vol-2)