Ohlédnutí za letošní Expozicí nové hudby
V druhé polovině června se v Brně uskutečnil již 35. ročník mezinárodního festivalu Expozice nové hudby, který v letošním roce nesl název MUSICA FALSA | MUSICA VERA. Program festivalu utvářelo šest koncertů a jeden happening, které se pohybovaly v meziprostoru mezi notovanou a improvizovanou hudbou. Vztah mezi těmito dvěma přístupy k hudbě není zdaleka tak polarizovaný, jak by se mohlo na první pohled zdát. V rámci festivalu se potkávala hudba zcela improvizovaná s hudbou, která sice skrze improvizaci vznikala, ale postupně svou formu ustálila, hudba tradičně notovaná s hudbou notovanou graficky, nebo dokonce „jen“ slovně. Letošní ročník Expozice nové hudby se tak stal laboratoří interpretační svobody v soudobé hudbě.
V posledních třech letech, kdy je dramaturgem festivalu slovenský skladatel, interpret, pedagog a organizátor hudebního dění Daniel Matej se koncerty Expozice nové hudby soustřeďují do brněnského Besedního domu – domácí scény Filharmonie Brno. Nespornou výhodou tohoto prostoru je, že dá vyznít nejen orchestrální, ale také komorní hudbě, ve které spočívalo těžiště letošního festivalu.
Zahajovací koncert festivalu patřil nesmírně intimní hudbě berlínského klarinetového dua The International Nothing, které již na přelomu tisíciletí založili Michael Thieke a Kai Fagaschinski. V rozsáhlé skladbě Just None of Those Things, kterou na festivalu představili a na které pracovali dva a půl roku, se zvuk klarinetů dostává do jen málo probádaných poloh, ve kterých se jinak tradiční nástroj proměňuje v nástroj nový a neznámý. Doménou tohoto nástroje jsou mnohobarevné šumy, mikrotonální souzvuky a – po preparaci klarinetu gumovou zátkou od umyvadla – tóny připomínající spíše elektronický zvuk syntezátoru. Celá tato přibližně čtyřiceti minutová kompozice se pohybuje ve velmi nízkých dynamikách, a tak si posluchač navykne vnímat veškeré zvuky o to pozorněji. Díky tomu se i minuta ticha umístěná doprostřed skladby stává pozoruhodným a zvukově bohatým momentem. Klarinety se však ve své nezvyklé zvukovosti záhy navracejí a skladba plyne s jistotou dál, jakoby nebylo žádného zastavení. Vznikající zvukový svět je natolik svébytný, že když se později ozve tradiční zvuk klarinetu, jedná se v kontextu celého koncertu zase o další nový a neoposlouchaný zvuk.
Druhým koncertem festivalu bylo vystoupení ansámblu Prague Improvisation Orchestra, který se už více než deset let věnuje kolektivní improvizaci – jak řízené, tak volné – a interpretaci otevřených a grafických partitur. Už svým charakterem tedy ansámbl ideálně zapadl do celkové koncepce letošního ročníku festivalu. Jak napovídá název koncertu Beyond Cage, program byl sestaven z děl autorů, u nichž je patrný vliv Johna Cage. Na jedné straně stáli američtí skladatelé, kteří byli svého času s Cagem v přímém kontaktu (Earle Brown, Christian Wolff), na straně druhé českoslovenští umělci, kteří byli ovlivněni Cageovými myšlenkami (Milan Adamčiak, Milan Grygar, Jan Steklík). Druhá polovina koncertu byla pak věnována autorské tvorbě členů ansámblu (Burkhard Stangl, Petr Vrba). V programu byly k nahlédnutí ukázky vybraných grafických partitur, a tak se nabízel posluchači vhled také do samotné interpretace. Barvitě působilo také nástrojové složení ansámblu, ve kterém se klasické orchestrální nástroje potkaly s elektronikou, elektrickými kytarami a pletacím strojem Dopleta 180.
Třetí večer patřil dvěma umělkyním, vokalistce a performerce Annabelle Plum a akordeonistce a skladatelce Žanetě Vítové, které na festivalu představily písně ze svého debutového alba Interference, doplněné o dvě písně nové. Koncertu jsem se bohužel nemohl zúčastnit, a tak si dovolím citovat z průvodního slova autorek: „Volná improvizace jako prvotní vakuum možností, ze kterého vznikají nové hudební světy. Ty jsou pak fixovány a opracovávány do jasnějších kontur a struktur. Během performance se hudebnice volně pohybují v již nalezených strukturách a zpět do všeobjímajícího vakua improvizace. Každé vystoupení je proto jiné, tvořené nově v reálném čase koncertu.“ Pro ty, kteří stejně jako já nemohli na koncertě být, je album Interference snadno k sehnání jak na CD, tak v elektronické podobě.
Na čtvrtém koncertě zazněla v premiéře kompozice brněnského improvizátora a saxofonisty Pavla Zlámala, která vznikla na objednávku festivalu, a to v provedení Pavel Zlámal Contemporary Ensemble. Skladba nese název Here and Now pro improvizující ansámbl a svým charakterem, pohybujícím se v každém momentě na pomezí kompozice, komprovizace a improvizace, se staví čelem k celkové tematice festivalu. Skladba má několik částí, kterými se protkává několik témat v mnoha obdobách. Pro každé téma a pro každý požadovaný hudební charakter má Pavel Zlámal, který na koncertě sám účinkoval v trojroli skladatele, kapelníka a instrumentalisty, systém gest, se kterými jsou ostatní interpreti dobře srozuměni a na která pohotově reagují. Skladba tak z velké části skutečně vzniká tady a teď, a dostává tak svému názvu. Je dobře, že bylo v rámci koncertu využito také varhan, které tak nebyly pouhým vizuálním doplňkem festivalu.
Pátý koncert letošní Expozice, nesoucí název In Situ, se rovněž nesl v duchu myšlenky „tady a teď“, neboť zde došlo k prvnímu hudebnímu setkání tří etablovaných evropských improvizátorů. Každý z těchto instrumentalistů se nejdříve představil samostatně, a tak si posluchač musel na jejich společnou hru počkat až na samotný konec koncertu. Jako první vystoupila portugalská trumpetistka Susana Santos Silva. V jejím výstupu s názvem All The Rivers byl markantní její cit pro nezvyklé zvukovosti nástroje, kdy trumpeta nejen zpívala, ale také dýchala, chrchlala a sténala, připomínal v tom nejlepším klarinetové duo The International Nothing, které festival zahajovalo. Zajímavým momentem bylo, když po více než 15 minutách instrumentální hry začala umělkyně svou improvizaci protkávat mluveným slovem v mateřské portugalštině. Vzhledem k nesrozumitelnosti jazyka se slovo stávalo „pouze“ zvukovým prvkem, což by nevadilo, pokud by se jednalo pouze o zcizující prvek. S mluveným slovem však umělkyně pracovala až do konce svého vystoupení a je otázkou, zda byl tento prvek kvalitativně zcela rovnocenný její instrumentální hře. Jako další vystoupil Franz Hautzinger se svou trumpetou s přídavným pístem, který mu umožňuje snadný pohyb v mikrointervalovém terénu. Také jeho výstup nazvaný Gomberg probádával zvukovosti nástroje, ovšem se zcela odlišným přístupem než Susana Santos Silva. Jakoby z obou umělců skrze nástroj skutečně dýchala jejich osobnost. Po přestávce čekal publikum přestavěný sál, v jehož centru stál alpský roh, s kterým Hilary Jeffery představil ve světové premiéře skladbu Philipa Cornera The Art of No Art. Značně omezené zvukové možnosti tohoto nástroje spolu s občasnými interpretačními nepřesnostmi v kombinaci s primitivisticky repetitivní kompozicí na mně nezanechaly dobrý dojem. Je ovšem otázkou jestli skladatelským záměrem bylo zrovna „zanechat dobrý dojem“. V závěrečné improvizaci se Hilary Jeffery chopil trombónu a spolu se Susanou Santos Silvou a Franzem Hautzingerem, kteří začali tento výstup na balkoně, se pustil do prozkoumávání zvuku svého nástroje, ale také do zvukového prozkoumávání prostoru Besedního domu. Po čase oba trumpetisté sešli zpět do sálu, kde všichni tři hudebníci společně zakončili svůj koncert.
Na šestém a závěrečném koncertě festivalu BCO rozšiřuje realitu Besedního domu vystoupil domácí soubor Brno Contemporary Orchestra pod taktovkou svého zakladatele a stálého dirigenta Pavla Šnajdra. Dříve toho dne vystoupil ansámbl také na akci BCO rozšiřuje realitu Kamenné kolonie, v rámci které vytvořil ve spolupráci se skladatelem Michalem Nejtkem happening Roztroušeno po Kamence. Toho jsem se bohužel nemohl zúčastnit, a tak si dovolím vypůjčit několik slov autora konceptu této akce Viktora Pantůčka: „Žádné historické informace nabízené pomocí headsetů, ale komponovaná a improvizovaná hudba znějící z oken a zápraží obytných domů. Posluchači si sami určují průběh skladby procházením po zákoutích zabydleného lomu.“ Program večerního koncertu byl ohraničen staršími kompozicemi již nežijících skladatelů, a to sto let starou skladbou Hyperprism Edgara Varèse – ta byla patrně jedinou přísně notovanou skladbou celého festivalu – a bezmála padesát let starou Workers Union Louise Andriessena, která sice ponechává interpretovi jistou volnost ve volbě tónových výšek, ale v kontextu celého festivalu patří rovněž k těm méně svobodným. Mezi těmito skladbami byly pak umístěny dvě skladby dnešní. Byla to JMF for DM dramaturga festivalu Daniela Mateje a The Stone Colony Michala Nejtka, která zazněla jak v zjednodušené podobě na odpoledním happeningu, tak v plném znění v premiéře na večerním koncertě. Matejova kompozice je s výjimkou závěrečného chorálu Jesu meine Freude založena pouze na slovním zadání, kterým však dosahuje přesvědčivého a velmi citlivého vyznění, za což je třeba poděkovat také interpretům. Kompozice Michala Nejtka využívá kromě akustických, zvukově bohatých ploch také elektronických nahrávek, z nichž nejvíce utkvěla píseň My sme kluci ze Staráku. Oceňuji, že v kontextu díla neměly nahrávky pouze narativní charakter, ale že se zároveň stávaly dalšími zvukovými plochami rovnocennými těm akustickým. Závěrem koncertu a zároveň celého festivalu byla pak nekonečná gradace Andriessenovy kompozice.
Která hudba je tou pravou, skutečnou a autentickou, která tou nepravou, podvodnou
a neupřímnou? Kterou z těchto hudeb je ta, která se pomalu rodí, vytržena ze skutečného běhu času, a nabývá formy teprve skrze notový papír? Kterou z těchto hudeb je ta, která vzniká v přítomném čase a která dýchá stejný vzduch jako její posluchači? Je některá z nich pravdivější, některá podvodnější? Letošní ročník Expozice nové hudby si vzal za úkol prozkoumat hranice, přechody a meziprostory mezi kompozicí a improvizací, přitom se však – jistě nikoliv náhodou – stal obhajobou veškeré dobré hudby a poukázal na to, že v hudbě není skutečných hranic. Dovolil bych si proto závěrem název letošní Expozice zkrátit v jednoznačné stanovisko: MUSICA VERA.
Foto Jakub Joch