Po skončení loňského ročníku MaerzMusik a výrazné obměně realizačního týmu festivalu byl letošní ročník ve znamení očekávání a změny. Ten přinesl kromě vydatné porce hudby (Mette Edvardsen, Georg Friedrich Haas, Michael Gordon, Zeena Parkins, John Cage a jeho Deník, Georges Aperghis a přehlídka jeho stěžejních děl, jakož i závěrečný třicetihodinový koncertní maraton) i řadu mimohudebních témat a akcí, které se na platformě hudebního divadla zabývaly společenskými, politickými a ekonomickými otázkami, nebo transdisciplinární formou pojatou konferenci a diskusi na téma člověk a jeho vztah k času.
Po hudební stránce letošní festival gradoval závěrečným třicetihodinovým koncertním maratonem nazvaným výstižně The Long Now. Závěrečný koncert připravil nový umělecký ředitel festivalu Berno Odo Polzer ve spolupráci s tvůrci Berliner Atonal, Laurensem von Oswaldem a Harrym Glassem. Rozlehlé prostory bývalé elektrárny, nacházející se v těsné blízkosti někdejší berlínské zdi, sloužily od roku 1961 svému původnímu účelu pro celý východní Berlín. V současnosti je již jen malá severní část komplexu využívána k výrobě elektřiny, zatímco v jižním traktu byl v roce 1996 provoz zastaven a od roku 2006 se stal domovem technoklubu Tresor. V minulých letech festival expandoval do industriálních prostor již několikrát, např. v roce 2012 do berlínského klubu Berghain při koncertním večeru, který byl věnován Johnu Cageovi. Podobný přístup preferují u nás pro některé vybrané akce Ostravské dny, do nestandardních exteriérů se při svých koncertech v posledních letech pravidelně vydává i brněnská Expozice nové hudby.
Závěrečný večer, noc a následující den tematicky oscilovaly kolem času, prostoru, prodloužené nebo zpomalené přítomnosti, bezčasovosti. Úvod obstaral pětihodinový Druhý smyčcový kvartet Mortona Feldmana v podání souboru Minguet Quartett, který z prostorových důvodů nezazněl pouze akusticky, nýbrž byl zesílen. Prostor bývalé elektrárny více než sto padesát metrů dlouhý, padesát metrů široký a cca dvacet pět metrů vysoký byl přehledně uspořádán a kvartet předvedl svůj pětihodinový výkon uprostřed mezi diváky, zčásti stojícími, sedícími nebo ležícími na kolem rozmístěných polních lůžkách. Subtilní tóny Feldmanovy hudby se pomalu nesly prostorem, občasné disonantní pasáže v partituře poutaly pozornost posluchačů i interpretů. Po skončení jemných tónů Feldmanovy kompozice byly smysly zúčastněných na půl hodiny zbystřeny razantní kytarovou skladbou Pierluigiho Billoneho. Jeho skladba čítající tři akordy na každé straně partitury zazněla znovu v jiné variaci krátce po poledni dalšího dne. Přesně o půlnoci ze soboty na neděli začala devítihodinová dávka filmů a videí Phila Niblock ze série The Movement of People Working.
Některé skladby zazněly kompletně naživo, jiné s živými nástroji a zvukovými samply. Dvacet dílů téměř nepřetržitého zvukového proudu zcela zaplnilo rozlehlé prostory a osobně přítomný skladatel mohl být navýsost spokojen – silně amplifikované tóny jeho vesměs půlhodinových skladeb se hlasitě rozléhaly celým prostorem po zbytek noci až do nedělního rána. O relativnosti času se mohli posluchači v praxi přesvědčit v průběhu nedělní noci, kdy o půl třetí došlo ke změně na letní čas. I proto byl konec festivalového maratonu posunut o hodinu do pondělního dne, aby mohla zaznít v celé délce čtyřiadvacetihodinová skladba Leifa Ingeho 9 Beet Stretch. Spíše z názvu než z dlouhých dronů bylo možné dovodit, že se původně jedná o Beethovenovu devátou symfonii, mnohonásobně zpomalenou, tak aby její celková délka odpovídala jednomu celému dni. Táhle znějící zvuky se v nočních hodinách prolínaly s Niblockovými silně amplifikovanými kusy a na rozhraní mezi oběma prostory vytvářely působivou koláž. V někdejším futuristicky vyhlížejícím řídícím pracovišti elektrárny byly paralelně uváděny experimentální filmy, nejprve devítihodinový kus Narbe Deutschland (Jizva Německo). Šlo o kontinuální záznam sledující z ptačí výšky německo-německou hranici v době, kdy byla země rozdělena. V odpoledních hodinách nedělního dne pak zazněla skladba Narbe Berlin, zvuková performance F.M. Einheita, někdejšího člena Einstürzende Neubauten, mapující území nikoho mezi východním a západním Berlínem, sugestivně zvukově i obrazově vtahující diváky do doby, od které již uplynulo celých pětadvacet let. „Zajímám se o čas, o to, jak toto divoké zvíře žije v džungli, a nikoli v ZOO, o to, jak čas existuje, dříve než do něj vložíme svoje drápy, svoje myšlenky a představy“, prohlásil kdysi Morton Feldman k tématu čas. V průběhu nedělního odpoledne měli posluchači za zvuků jeho klavírní skladba Triadic Memories příležitost zažít výlet do Feldmanova redukovaného univerza. Klid před večerní bouří představovala tříhodinová ambientní skladba Thomase Könera Tiento De Las Nieves v podání samotného autora spolu s Ivanou Neimarevic ve verzi pro autorovu live electronics a klavír. Na sklonku nedělního dne se závěrečný koncert posléze proměnil v noční klub s razantní elektronikou. Posluchači se mohli za zvuků živé elektroniky Erica Holma, Miky Vania, Mix Mup & Kassem Mosse a Actress ze zdánlivě nekonečného bezčasí pomalu vracet do světa reálného času a při závěrečné afterparty se z části posluchačů po mnohahodinovém rozjímání stala skupinka rozjařených tanečníků.