Nick Cave & The Bad Seeds: Ghosteen

  

Nové album australského vypravěče přináší na první poslech radikální krok do nových hudebních hájů, opakování ale ukazuje, že jde vlastně o výsledek plynulých proměn.

Čerstvé album Nicka Cavea provází série překvapení od chvíle, kdy bylo jeho vydání ohlášeno: Došlo k tomu jakoby mimochodem v online diskuzi s fanoušky, pouhý týden před vyjitím. Premiéru v digitálním prostředí si odbylo na youtube v podobě textů písní vynořujících se z barevné mlhy. A moment překvapení přinesla i hudba samotná. Více než hodinová nahrávka je sice rozdělena do písní, ovšem kontrastů zde najdeme minimum. Zároveň je tu nečekané množství syntetických zvuků. Ty sice Cave na několika posledních albech do hry přibíral, nikdy však v takové míře, aby zcela upozadily charakteristickou směs klavíru, kytary, vibrafonu nebo elektrických varhan, jak je tomu nyní. Po prvním poslechu jsem si musel ověřit, zda album neprodukoval Brian Eno, protože plochy, nad nimiž se Caveův hlas vznáší, místy připomínají Enovy ambientní kousky z 80. let. Neprodukoval (a vzhledem k vzájemným neshodám obou muzikantů ohledně izraelsko-palestinského konfliktu asi ani v budoucnu nebude); Caveův jeho pracovní tým se oproti minulým albům nijak nezměnil. A při opakovaném poslechu alba se ukazuje, že navzdory prvotnímu překvapení je nová podoba výsledkem přehnětení a přetavení ingrediencí, z nichž Cave vařil již dříve.

Ghosteen je dvojalbem s osmi kratšími a dvěma delšími písněmi, mezi něž je vložena spojnice z mluveného slova. Podobnost s enovským ambientem nevychází jen z množství elektronických barev, ale také z pomalého tempa, v němž tu vše uplývá. Žádná píseň ho nenaruší a bicí jsou odsunuty téměř do neslyšnosti. Jen v části závěrečné písně Hollywood je jim dovoleno udat jemný puls. Waiting For You, v níž má klavír nad ostatními vrstvami navrch, pak připomíná některé dřívější Caveovy balady. Ostatní kusy jsou pomalými litaniemi, kde zpěvákův hlas podbarvují husté proudy syntezátorů, zasmyčkovaných fléten a houslí hlavního spoluautora Warrena Ellise a na několika místech sbory navrstvené z hlasů této čím dál sehranější dvojice. Elektronické vlny mají někdy velebnost chrámových varhan, jindy napodobují zurčení potůčků nebo jsou rozladěné a pokroucené, jako by se přehrávaly na zohýbané gramodesce.

Nick Cave již v minulosti natočil alba s převahou pomalých písní. The Boatman’s CallNo More Shall We Part z přelomu tisíciletí také postrádaly kontrast v podobě energičtějších kousků a s odstupem času působí poněkud monotónně. Oproti tomu Ghosteen dokáže i v želvím tempu hypnotizovat. Zčásti je to zvukovou pestrostí, především ale tím, jak Caveův hlas zvládá strukturovat plynutí času. Přechází mezi upovídanějšími pasážemi a refrény stojícími na pár slovech, občas opouští svůj obvyklý rejstřík v hlubších polohách a rozezpívává se do křehkého falzetu. Důležitou roli hrají i zmíněné sborové pasáže, které balancují mezi zoufalým voláním a optimistickou exaltací jak z harlemského kostela. Místa s nimi patří k tomu nejsilnějšímu na albu a zároveň připomínají, že určité prvky a inspirační zdroje mají u Nicka Cavea stálé místo, jen jsou používány v různých podobách. Právě ohlasy gospelových sborů můžeme slyšet v dávných kouscích, jako byl The Good Son (1990) nebo Deanna (1988). Na Ghosteen jsou zasazeny do nového kontextu, protaženy a rozmazány. Listování staršími nahrávkami vůbec ukázalo, že navzdory vší novotě se Caveova hudba k současné formě dovyvíjela vlastně dosti plynule.

Změnu můžeme zaregistrovat i v textech. Cave byl vždy vypravěčem příběhů, ať už zpíval o svém vlastním životě, nebo vyprávěl krvavé historky z brakové literatury. Zde sice začne náznakem příběhu krále a královny (s odkazem na Caveova oblíbeného Elvise Presleyho), dál ale místo epického vyprávění předkládá obrazy, za nimiž sice můžeme tušit nějaký děj, ale autor nám místo něj maluje koně s hořící hřívou, plachetnice létající po nebi, dítě s tváří netopýra. Samozřejmě za celým albem můžeme cítit velmi osobní příběh smrti Caveova syna před několika lety. Ten již ovlivnil vyznění alba Skeleton Tree (byť bylo napsáno ještě před onou událostí) a stal se osou následného filmového dokumentu One More Time With Feeling. Na Ghosteen je přítomný skrze obrazy pomíjivosti, náznaky komunikace mezi těmi, kdo odešli a těmi, kdo zůstávají. Doslovněji se téma zhmotní v samém závěru poslední skladby, kde Cave převypráví starý indický příběh o ženě, jejíž dítě zemřelo a ona si to odmítala připustit. Buddha jí řekl, že své dítě přivede zpět k životu, jen když přinese semínko hořčice z domu, v němž nikdo nezemřel. Takový žena samozřejmě nenajde a tak se nakonec se smrtí svého dítěte smíří.

Překvapivý je i obal alba. Zatímco dřívějším opusům většinou dominovaly expresivní fotografie Cavea, Ghosteen nás láká idylickou scénou v pohádkovém lese s bílým koněm, beránkem, plameňáky i pokojně odpočívajícím lvem. Autorem je Tom duBois, původně profesionální výtvarník v oblasti reklamy, který v pozdějším věku konvertoval ke křesťanství a věnuje se výhradně náboženským tématům zpracovaným v pohádkově utopickém stylu. Cave do textů, jako ostatně mnohokrát předtím, náboženské motivy zapracovává, ovšem jeho pohled je lehce skeptický. Bůh či Ježíš tu působí jako ti, kdo zklamali, či prostě nejsou k zastižení. Není to ale nihilismus a deprese, co si lze z desky odnést. Hudba svého tvůrce i posluchače povznáší, jako by kýčovitá krása pohádkového lesa na obalu byla něčím, co se skrývá i za nejsmutnějšími příběhy.

Nick Cave & The Bad Seeds: Ghosteen
Ghosteen Ltd. (https://store.nickcave.com/)