Norbet Stein: Pata On The Cadillac

  

Norbet Stein: Pata On The Cadillac

Pata Music (www.patamusic.de)

 

Pata(fyzické) avantýry kölnského skladatele, saxofonisty a nepřehlédnutelného vymýšlitele Norberta Steina na albu Pata On The Cadillac ožily už po jednadvacáté; po australských či javánských exkurzích, grafitti či karnevalovém třeštění nás tentokrát tedy veze za dalšími hrátkami cadillac. A rozjíždí se hned se skutečnou vervou, se vzmachem, tanečností, chvatným jazzovým kypěním, pro které je typické zvukové paběrkování, rozhoupaně rozkolísaná melodičnost včetně disharmonizujících záchvěvů či obrtlíkových převrácenek jednotlivých nástrojů, rámcovaných celým souborem.

Sám Stein sice zastává nejenom jako  autor i aranžér všech deseti skladeb významnou roli rovněž sólistickou, jako obvykle však nejenom udává svým spoluhráčům směr a rozděluje jim party, poskytuje jim však i volnost. A ti jakoby nesměle vstupují na pomyslné pódium se smělými hrátkami, hrají si na schovávanou, hlídkují před pikolou, na koho to slovo padne, ten se zapojí do rozchlípené smršti z nepohody do pohody a naopak, z důrazu do důrazu, jsou to gejzíry nálad, vyvolávavého rozvernění, expresívní prokombinovanosti. Musím jmenovat všechny, protože nikdo nezaostává, každý se zapojuje do rozkochaného jiskření s odlikami roztouženě dumavé  pozamknutosti, přeskočné rozháranosti. Jsou to  flétnista Michael Heupel, eufonista Nicolao Valiensi, trumpetista Ryan Carniaux, houslista Albrecht Maurer, kontrabasista Joscha Oetz, bubeník Christoph Haberer a Georg Wissel, který s altsaxofonem doplňuje Steinův tenor. Ti všichni  (většinu z nich už důvěrně známe z předchozích pata-desek) se problázní galimatyášem hračičkového vejskání (viz zejména desetiminutové On a man´s mind), mihotavého tupťání a vyzývavého štupování neustále se proměňující rozhudy skladeb, jejich vybočená sóla a dueta včetně rozvichřené trubky podehrávané eufoniem, střemhlavosti či bumbácování odbojných bicích pod výstřelnými dechy či výbojkovými saxy, zabudovaně nepřeslechnutelné basy, houslí, které se vznesou nad rumpálem celkové souhry, vytvářejí aprílovou závratnost.

Snad stačí dopovědět, že všichni v tomto obsazení jedli vtipnou kaší a svědčí jim jak rozkotaná podmračnost nebo kropenkové zahudlávání, tak porozházená vratnost motivů. Samozřejmě vůdčím elementem je tu kutálkovost, do které zapadá jak šaškování a břeskná jarmarečnost, tak prozurčená vichrnost – a ty oslí můstky uvnitř skladeb celku jenom dodávají punc jménem pata.  Dobře, s tím vším jsme se porůznu setkávali při dosavadní produkci pata muziky, ale tady ji zmíněný cadillac přivezl v roztodivné kompaktnosti i provolňované skočnosti, a to je třeba ocenit. Neboť změna je hudba a hudba je neustálé proměňování.  Zvláště jestli se při ní dobře bavíme, jako je tomu v případě Pata On The Cadillac.