Nové mapy pekla – aneb pohled do chřtánu dáblova z bezpečné vzdálenosti

  
27

Podle pravidel logiky kulturních cyklů musí hudební styl čekat na svůj revival dvacet let. Potvrzením této teorie se zdá být návrat zájmu o  metalovou hudbu. Finští strašáci Lordi vyhráli k údivu všech cenu Eurovize, veteráni Iron Maiden bojující s plešatostí mají v září nejprodávanější album v polovině zemí Evropy (včetně České republiky), mainstreamová hudební periodika dávají vysoká hodnocení metalovým kapelám jako Mastodon či Opeth a festivaly této hudby se těší nebývalému zájmu. Pro někoho, kdo tento styl poslouchal ve svých rebelských časech na střední škole a pak ho macešsky opustil, je brouzdání se současným metalovým marastem návratem do stejné řeky. Na první pohled se vlastně nic nezměnilo. Obrácené kříže, záhrobní chrčení, zvuk je možná díky novým nahrávacím technologiím o trochu hutnější, ale stará dobrá klišé stále vládnou. Stačí ale jít trochu hlouběji a narazíte na malou skupinu projektů, které se v rámci fundamentálně přísné metalové estetiky snaží o inovace a napojení extrémních prvků svého žánru na další odnože avantgardní hudby. V tomto šuplíku najdete kapely, které citují Johna Cagea nebo Steve Reicha, snaží se dosáhnout stejných snivých ploch jako mistři ambientu nebo naplnit ideály improvizační hudby a free jazzu, všechno ale s pomocí nesmlouvavých kytarových riffů. Možná to bude znít příliš povýšenecky, ale dvacet let po přelomových albech Slayer Reign in Blood a Master of Puppets skupiny Metallica znovu stojí za to vrhnout se po hlavě do žánru, který už podle mnohých měl dávno zmizet z povrchu zemského.

Ukradený metal

Snad kromě disco music neexistuje vysmívanější styl populární hudby než metal. Z vnějšku je vidět jako monolitický hudební celek anti-hudby tvořený zaměnitelnými kytarovými riffy a uniformitou posluchačů. Odsouzení je jednoduché, ale ne spravedlivé, minimálně v tom, že bychom těžko hledali jiný žánr, který by se větvil do tolika stylových podžánrů. Po překotném vývoji na přelomu 80. a 90.let se většinové podstyly (death, speed, black, doom) usadily a další vývoj se zpomalil. Méně extrémní podoby slavily komerční úspěch (hair metal, rap metal), v  dalších žánrech se zakonzervovala pravidla a metalová subkultura se uzavřela do ghetta. Jedinci, kteří nachází styčné plochy extrémního rocku a hudební avantgardy, přichází v 90. letech výhradně zvnějšku. Jazzman John Zorn se nechá metalem inspirovat v projektech Naked City, Painkiller nebo aktuálně v triu Moonchild s Mikem Pattonem, Bill Laswell s ním koketoval v nadžánrovém sdružení Praxis a nesmlouvavá estetika bolesti je inspirací pro japonské hlukové úderníky, jako jsou Merzbow či  Masonna. Až s novým tisíciletím se ale uvnitř doposud přísně izolacionalistického žánru začínají objevovat projekty, které hledají cestu ze schizmat metalových pravidel směrem k nové podobě. Zhruba kolem roku 2003 si i mainstreamoví hudební publicisté začínají výrazněji všímat skupin jako Khanate, Sunn O))), Lightning Bolt, Boris nebo Isis či labelů Southern Lord, Load nebo Hydra Head, protože zajímat se o  novou metalovou vlnu je najednou překvapivě cool.

Přiznat se, že posloucháte metal se až donedávna rovnalo společenské degradaci. Metalová trička ze středoškolských let odpočívala na dně skříně a na staré kazety kdysi oblíbených kapel se prášilo. Až donedávna psaly seriózní tiskoviny o metalové subkultuře jen v souvislosti s  úmrtími na koncertech nebo satanismem inspirovanými demolicemi hřbitovů. Všechno se ale změnilo v průběhu posledních let. Snad za to může celková decentralizace hudby způsobená její snadnou dostupností na internetu, která nutí hudební novináře pokrývat mnohem širší spektrum hudby než dříve, a nebo je to skutečně znak znovuzrození skomírajícího žánru. Ať už to byl jeden či druhý důvod, články v prestižních denících jako New York Times nebo The Guardian vedou k zviditelnění undergroundového proudu uvnitř metalové scény a její celkové legalizaci. Správná je přitom výtka, že jediným společným znakem často citovaných kapel je jen jejich neochota hrát podle stanovených pravidel žánru a  zároveň se nezpronevěřit jeho ortodoxní extrémnosti.

Zatímco exkurze do metalového undergroundu podnikají další média, přetřásají se jména a nálepky pro hnutí, které vlastně ani hnutím není. Příhodný se zdá být termín thinking mans metal, který používali v 90. letech mainstreamoví hudební novináři, když chtěli pochválit metalovou kapelu, a v našem tisíciletí ji do svých PR materiálů vpašoval vlivný label Hydra Head. Jiný termín metal for non-metalers se vžil na internetových blozích nebo diskuzních fórech jako ilx či dissensus, nálepku subterranean metal zase použil ve svém bilančním průvodci v 252. čísle časopisu Wire (únor 2005) Edwin Pouncey. Mírně hanlivé jméno hipster-metal se objevilo v nadpisu článku ze zářijového čísla časopisu Decibel, prvního amerického časopisu pro extrémní hudbu (existuje od roku 2004), v němž významné postavy metalové scény debatovaly o zájmu ne-metalistů o jejich žánr. Lidi od indie-rocku jsou unavení svým malým ghettem a začali z něho vystrkovat hlavy. Poslouchají taky trochu metal, ale snaží se ho popsat v intencích toho, co znají, a tím se stává součástí jejich vesmíru, říká John Darnielle, přispěvatel Decibelu a  frontman kapely Mountain Goats a shrnuje tak animozitu, kterou pravověrní metalisté cítí vůči pokusům mainstreamových médií ukrást jim jejich žánr. Možná mají pocit, že bude následovat komerční výprodej, jako se to stalo v 90. letech a zarputile tvrdí: Metal se nemůže vracet, protože nikdy nezmizel. Přes deklarovanou vlažnost k novým trendům zůstává Decibel společně s britským Rock-A-Rolla (zatím vyšlo šest čísel) jedinými žánrovými periodiky, které se větším novou metalovou avantgardou zabývají. Pro tradiční metalové časopisy jako Kerrang! nebo Metal Hammer je tento metal prostě příliš intelektuální.

Zatím nejužitečnější název, který tato vlna/ne-vlna dostala, je post-metal. Jednoznačná je inspirace termínem post-rock, který do oběhu uvedl v roce 1994 Simon Reynolds. Jeho definice přeložená pro naše potřeby by zněla, že post-metal je hudba, která používá metalové prostředky pro nemetalové účely. V podobném duchu se nese kapitola o  post-metalu v otevřené internetové encyklopedii Wikipedia zdůrazňující příbuznost k post-rocku, zvláště v jeho písňové struktuře. Na rozdíl od tradiční stavby sloka-refrén-sloka vyznává post-metal volnou strukturu, která podobně jako třeba free jazz pracuje s postupným budování klimaxu. Podobnost s post-rockem je i v delší stopáži skladeb a oblibě čistě instrumentálních kompozic. V neposlední řadě pojít oba post-styly snaha o  překročení zdánlivě nepřekonatelného stínu historie žánrů a ironická hra s mimohudebními prvky, jako jsou móda nebo životní názory.

Metal od ne-metalistů:

Kytara s logaritickým pravítkem

Když instrumentální metalová kapela Russian Circles dohrála svůj set na nejmenovaném festivalu, přišel k nim jeden z návštěvníků a vyčetl jim, že na zvukaře ladící nástroje pro hlavní hvězdu večera hráli přece jenom příliš dlouho. Zdá se, že někdo tady není na netradiční přístupy připraven. Pokud se post-metal chce zbavit klišé usazených za historii dlouhou přes čtvrt století, pak ustřihnout vokální linku záhrobního chrapotu se satanistickými texty se zdá být nejlepší cesta. Jsou dvě věci, které zaručeně zničí píseň – vokály a šroťák (snare drum). Když nestojí za nic, je skoro nemožné je při poslechu ignorovat, říká v  rozhovoru pro Decibel Tim Green, kytarista jedné z nejzajímavějších instrumentálních metalových kapel The Fucking Champs a dodává: Teď, když jsme úplně vynechali vokály, přemýšlíme, co uděláme s tím nešťastnými šroťákem!.

Instrumentální metal navazuje na kapely tzv. math rocku, které od poloviny 90. let experimentují s tradičními rockovými postupy na bázi jazzu (Breadwinner, Don Caballero, Drive Like Jehu, Shellac, The Dillinger Escape Plan a značka Touch and Go). Jeho kompozice jsou obvykle delší a složitěji strukturované, což je typické i pro post-rockové kapely jako Mogwai nebo Tortoise, matematický metal je ale samozřejmě tvrdší a agresivnější. Například norská kapela Noxaght využívá domácí tradice drsného black metalu, který bez vokálu zní vlastně docela intelektuálně. Vedle Noxaght je nejvýraznějším představitelem podstylu kvarteto z Dallasu, které si říká Pelican. Jejich instrumentální album The Fire in Our Throats Will Beckon the Thaw se v anketě časopisu Decibel stalo nejlepší deskou roku a završilo dvě sezóny, které na metalové scéně patřily výrazným kapelám bez zpěváků jako Red Sparowes, Lightning Bolt nebo zmínění Russian Circles. Fandy klasického a instrumentálního metalu si určitě nespletete. Nedostatek obrácených křížů na oblečení nahrazují ti druzí dioptriemi v brýlích a  těžko se na jejich koncertě dočkáte fanouškovských kratochvílí jako headbanging (kývání hlavou do rytmu) nebo stagediving (seskok z pódia do diváků). Neuvidíte ani hru na imaginární kytaru (air guitar), protože sóla jsou relikvie klasického metalu. Fandové nového metalu spíše zavřou oči a budou se neznatelně vlnit do rytmu. Některé metalové kapely nové zvyklosti publika trochu vyvádí z míry. Metal už dneska není tak dělnická záležitost, jak býval, poznamenali si pro Decibel členové metalové kapely Capricorns, hrající pomalý styl sludge bez vokálů.

Jestli staří metalisté vyčítají instrumentálnímu metalu jistou intelektuálnost, pak rozhodně nejsou mimo mísu. Metalové kapely se často zajímaly o epické fantasy nebo horror, Ulver zhudebnili Blakeův Sňatek nebe s peklem, brazilská Sepultura letos nahrála metalovou podobu Danteho Božské komedie, instrumentální kapely jdou ale ještě dále. Nové album Red Sparowes jménem Every Red Heart Shines Towards The Sun vypráví v písních příběh Mao Ce-Tungovy kampaně za masové vybíjení vrabců, která v širším důsledku zapříčinila v Číně obrovské hladomory v letech 1959 až 1961. Před poslechem doporučuji nalistovat příslušné pasáže v  Dějinách Číny.

Cesty k zasvěcení:

Satan jako sociální konstrukce

SJaponská kapela Boris má na západě pověst kultovního kolektivu. Možná za to může fakt, že vůdčí postavou tria je titěrná a něžná kytaristka Wata, jejíž nástroj k údivu všech vyluzuje ty nejnestoudnější zvuky. Boris si ale svoji pozici zaslouží sérií výtečných alb jako Absolutego, Amplifier Worship nebo letos na západě vydaný Pink, na nichž je těžké poznat, že se stále jedná o tutéž kapelu. Aby posluchačům trochu ulehčili orientaci v záplavě nahrávek, Wata a spol. vydávají své rockovější desky s názvem kapely s verzálkami, jako v případě Pink  tedy BORIS. Pokud ale je na obalu napsáno jen boris, bude to pravděpodobně extrémní jízda s přesahy do noise, jako v případě Sun Baked Snow Cave, která vznikla na sessions s Merzbowem. Členové Boris, kterým je už přes 30 let, načerpali metalovou kulturu přefiltrovanou kulturními bariérami a vzdáleností. Bubeník Atsuo, který jako jediný z  kapely umí alespoň trochu anglicky pro internetový portál radcompany.net vysvětlil, že metal je pro něj vlastně odnoží punku a hardcore. Značně neortodoxní je i jejich pojetí satanismu, typického znaku metalu. Nejsme obyčejná metalová kapela. Pro nás není ďábel symbol, ale okamžik, který se dotýká naší morálky. Chvíle, ve které se obyčejný život mění v neobyčejný. Ten okamžik, kdy se člověk mění – to je ďáběl. Nebo potenciál, který ho inspiruje k tomu se změnit, říká Atsuo.

Má to být definice Satana jako existenciální šifry? Četl Atsuo Heideggera a poslouchal u toho Deicide? Satanismus a metal odvěky patří k  sobě. V hudbě je obraz ďábla přítomný už od časů blues, na které rock navazuje. Je to částečně provokace a částečně snaha vymezit se proti normalitě. Okultistické hrátky Black Sabath se později rozvinuly ve svébytný žánr black metal, který je pro externího pozorovatele nejtemnější odnoží metalu. Rockový satanismus vesměs vychází z LaVeyovy Satanské bible, který tvrdí, že satan je symbol lásky k pozemskému světu. Egoismus, nihilismus a opozice vůči tradičním křesťanským hodnotám je opakujícím se tématem metalových textů, když celá řada skupin si vytvořila vlastní symboliku posedlosti zlem. Někteří zašli trochu daleko, jako v případě norských metalových kapel na začátku 90. let, které zapalovaly křesťanské kostely a nebo páchaly rituální sebevraždy. Medializace extrémistů uvnitř scény zatlačila metal ještě více do vlastního ghetta a stejný dopad mělo i napojení některých skupin na neonacistické organizace. Použít dnes satanistické texty a další atributy záhrobního metalu zavání trochu klišé, což uvnitř scény nevadí, navenek ale působí maličko odstrašujícím dojmem.

Když vyrazíte na koncert kultovní kalifornské skupiny Sunn O))), připravte se na nekonečně táhlé drones servírované ve vražedné hlasitosti a umělou mlhu, ze které se po čase vynoří postavy v dlouhých druidských hábitech. Vzali jsme si atmosféru metalu – barbarství, nesmiřitelnost – a chceme, aby při koncertě vibrovalo úplně všechno. Celý prostor se stane součástí performance, říká člen kapely Stephen OMalley v rozhovoru pro New York Times. Zároveň přiznává, že posedlost metalovými klišé má svoji perverzní camp hodnotu. S Gregem (Andersonem, druhým členem Sunn O))) máme podobný smysl pro humor, baví nás hrát si s  metalovými klišé a stereotypy. OMalley, který mezi své hudební vzory zařazuje minimalistické skladatele jako Tony Conrada nebo Steve Reicha, byl členem doom metalové kapely Burning Witch, která posouvala hranice žánru směrem k pomalému a valivému zvuku, jež přiváděl posluchače do tranzu. OMalley se k metalu dostal po slibné kariéře v oblasti výtvarného umění, ostatně jeho instalace Fungal Hex byla k vidění (a  slyšení) před pěti lety i v Praze. Jeho současné projekty Khanate (v  září ukončili činnost) a zmiňovaní Sunn O))) jsou pokračováním této cesty. Things Viral prvních a Flight of the Behemoth druhých jsou zásadní alba post-metalové vlny, ačkoliv OMalley veškeré přípony a  subžánry odmítá a tvrdí, že jeho kapely hrají doom metal.

Boris, Khannate a Sunn O))) shromáždili Anderson a Malley na svém labelu Southern Lord Records, který se stal značkou vysoké kvality a pro pozorovatele metalové scény i nejvýraznějším labelem současnosti. Zvuk SLR není experimentální, avantgardní ani přelomový, jen se vrací zpět do prehistorie metalu, k ranným nahrávkám Black Sabath, na kost odřenému hutnému zvuku valivých kytarových hradeb. Není náhodou, že na této značce se ocitly i post-metalové legendy Earth. Seattleská skupina od začátku 90. let provozuje repetitivní temný rock, který předznamenal jak stoner rock (Queens Of The Stone Age, Sleep), tak i současnou sludge scénu. Podle legendy založili OMalley a Anderson Sunn O))) jako tribute band Earth a pojmenovali se podle jejich oblíbených reproduktorů Sunn Model T, které se vyznačují velkou citlivostí pro nízké tóny.

Poslech s obráceným křížem:

Hlava medúzy a jiné divy

Pokud se současné experimentální metalové kapely shodnou na společném vzoru, pak to bude nejspíše kapela Neurosis. Původně trash-metalová sestava si od poloviny 80. let prošla několika stylovými převraty, které na ně obrátily pozornost fanoušků metalové avantgardy. Alba jako Times Of Grace a Through Silver in Blood jim vynesla přirovnání k Pink Floyd a  nálepku apokalyptický folk. Velký vliv na zvuk Neurosis měla skupina Swans, jejich kytaristka a zpěvačka Jarboe s nimi vytvořila projekt Neurosis & Jarboe. Zatím jediné album z roku 2003 patří k  nejpovedenějším žánrovým počinům poslední doby. Po celé roky jsem měl pocit, že s nikým v tomhle žánru nemám nic společného. Byl jsem uvnitř, ale cítil jsem se jako nezvaný návštěvník, popisuje svůj vztah k metalu posledního desetiletí Justin Broadrick. Muž, který má zvláštní dar být u  všechno důležitého, co se v metalu za poslední roky dělo. Jeho osobní diskografie se sestává z pilířů moderního metalového zvuku. V sedmnácti letech si zahrál na druhém album Napalm Death Scum, které položilo základy extrémně rychlého stylu grindcore (a obsahuje nekratší skladbu všech dob You Suffer, která trvá jen sekundu). Jeho další z mnoha projektů Godflesh pak poprvé úspěšně spojil industrial s kovovými riffy a  předznamenal kariéru kapel jako Fear Factory nebo Ministry. Po rozpadu Godflesh míchal Broadrick metal s taneční hudbou v projektu Techno Animal a hip hopem v Ice. Návratem ke kytarám byl projekt Jesu, který letos vydal EP Silver. Broadrick funguje jako spojnice různých projektů, remixuje Pelican nebo Isis a platí v oblasti metalu za nezpochybnitelnou veličinu.

Jesu vydávají na labelu Hydra Head, jehož šéfem je Aaron Turner. Pokud jsou nahrávky vydávané na Southern Lord tak trochu návratem do dávné minulosti metalu, Hydra Head se zaměřuje na progresivní metal, který chce vysvléci tvrdý rock z negativních konotací. Turner, šéf další veledůležité post-metalové kapely Isis se vloni časopisu Guitar Player svěřil: Myslím si, že spousta metalových kapel podceňuje inteligenci svých posluchačů a také ochotu lidí zažívat v hudbě něco nového. Bylo to právě druhé album Isis nesoucí název Oceanic z roku 2002, kvůli kterému museli hudební publicisté přemýšlet o novém názvu pro dosud neslyšenou stylovou variaci. Táhlé ambientní kytarové plochy inspirované post-rockem navozují atmosféru nekonečných vodních ploch, Isis si ale zachovali metalovou sveřepost a dynamičnost a Turnerův hrdelní řev také zůstal věrný metalovým zvyklostem. Díky Oceanic si Isis získali nemálo fanoušků mimo těžký rock a album se dočkalo i své remixové podoby, což je ve světě tvrdého rocku zcela ojedinělý počin. Na sérii singlů a  později i CD Oceanic Remixes and Reinterpretations se potkali třeba Fennesz, Tim Hecker nebo Venetian Snares. Isis si svoji pověst neobyčejné metalové kapely hýčkají, když se na turné se vydají klidně s  hiphopovými experimentátory Dälek. Isis poslední říjnový den vydali na Ipecac Mike Pattona své nové album In the Absence of Truth.

Nahrávky Isis a dalších skupin zmíněných v tomto článku přitáhly v  posledních letech k metalu nové fanoušky, hladové po netradičních hudebních zážitcích. Možná že metalový extremismus, který nemálo lidí odpuzuje, je zároveň tím pravým magnetem, který nás k němu láká ve vyhrocenosti naší doby. Metalový koncert není jen koncert, to je zasvěcení, říká trochu v žertu OMalley ze Sunn O))) a připomíná tak, že metal je pravým následovníkem rockové touhy po osvobození od společenských konvencí. I když časem forma v podobě různých bubáků a  černých mší převládla nad obsahem, zůstal i nadále metal útočištěm těch, kteří chtějí hudbu prožívat celým tělem. A posledních několik let dává post-metalová vlna šanci i těm, kteří k tomu ještě navíc chtějí používat i mozek.

Kovové pilíře:

  • Godflesh  Streetcleaner (1989)
  • Neurosis – Neurosis & Jarboe (2003)
  • Cult Of Luna  Salvation (2004)
  • Jesu  Jesu (2005), Silver (2006)
  • Isis Oceanic (2002), Panopticon (2004)