Slovenský skladatel, multiinstrumentalista a hudební teoretik Július Fujak je vpravdě polystylista a jeho záběr se rozbíhá od rockových výbojů přes nejrůznější experimenty až k současné vážné hudbě. Naživo ho můžete vidět již zítra, 28. ledna, v pražském v KC Kaštan se znovuobnovenou kapelou Otras.
Zatím posledním opusem Júlia Fujaka je projekt kaleidoSONICope!, na němž najdeme ve čtyřech oddílech patnáct skladeb rozdělených do čtyřiačtyřiceti stop. Vedle autora, který tu obsluhuje syntezátor, kytary, bicí, perkuse, klavír (s rozšířenými techkami) a zpívá, se na něm podílelo ještě dalších osmnáct umělců. Najdeme tu skutečně mozaikovitou přehršli zvukoobrazů, které odrážejí Fujakovu sonickou jasnozřivost v širokém spektru. V prvním oddílu nazvaném Záblesky minulosti se tak dočkáme kolážovité Imaginárne pasce, davisovsky laděné Sou Would Miles?!, typický truchlozemitý saxofon Mikoláše Chadimy (s nímž působil JF v duu Xafoo) koření skladbu Čierna plenta a ve Večeru v letnom pube jsme svědky seance v přízračném baru. Občas to připomíná zappovské strukturování, jsou tu jasné prvky fusion a rockových alternativ, ale k tomu všemu je vždy nějaká přidaná hodnota navíc.
V sekci Žiadne pop songy, skór melodrámy se dočkáme vskutku “klasického” melodramatu zejména ve skladbách Oto (v krčme a sen s dedom), v nichž Jaroslav Klus čte úryvky ze svého románu Sólista, či ve hrůzu nahánějící skladbě Noc. Objeví se tu ovšem i náznaky folku až folklóru v kusech, na nichž excelují mezzosopranistka Eva Šušková a kytarista Ondrej Veselý – v Kagelissimo! má bezeslovný živočišný zpěv v závěru až cikánský nádech, kytara pak zase spíše jako by vypadla z rukou Stevea Howea, abstraktní začátek Nikde pak vystřídá sakrální atmosféra přerušovaná elektronickými šoky a název Žialm 39 hovoří sám za sebe. Velké hlavy a Kavka mají zase nádech avantgardního kabaretu, opět jemně (a každá zcela jinak) se zappovským espritem, ale poslovensku. O texty se tu postaral Ján Boleslav Kladivo a v té první zpívá Braňo Jobus a kytarová sóla ždímají Edo Fujak a Peter “Varso” Varsavík. A nechybí tu ani svojský rap v podání Vrbíka, jemuž chvílemi sekunduje Fujakova dcera Johanka v rozbalovce Harmatanec.
Trojdílná třetí část Hyp(ia)nóza (pre vnútro dvoch klavírov), kde je druhou hlavní aktérkou Martina Janegová, nás zavádí do vod preparované artificiální hudby – zprvu povrchově (ne povrchně) líbezné, pak škrábavě (v)niterné a nakonec břinkavé, šílení se pak zmírní až v samotném závěru.
Poslední pouze cca dvouminutový oddíl Namiesto kódy pak nabízí rockové běsnění s řevem a trubkou Petera “Šteka” Štekláče a návrat do počáteční zvukové montáže s cameo vystoupením belgického vokálního ekvilibristy Jeana-Michela van Schowburga (oba se ovšem mihli již ve zlomcích prvního oddílu a Štekláč hraje také v Harmatanci na trombón). Pravé dobrodružství ovšem nastává, když si po pozorném poslechu popořadě pustíte celé CD v módu náhodného přehrávání skladeb, což je doporučeno v poznámce na obalu. Tady se začínají objevovat nové souvislosti a ona polystylovost ve své nádherné symbióze vyjde teprve správně napovrch.
Fujakovy rockové eskapády (v roli baskytaristy) započaly naplno v kapele Teória Odrazu (kde byl frontmanem již zmiňovaný Peter Štekláč) v roce 1988 a kulminovaly v letech 1995 až 1998 zejména ve formaci Otras (převážně v pozici bubeníka, ale též klávesisty i občasného zpěváka), kterou zpočátku tvořili pouze on a další člen TO, kytarista Peter Varsavík. Právě ten dodal svým zpěvem, texty, hudbou a celou svou osobností temnotu prodchnutou zvláštním humorem, s čímž se ovšem ztotožňovali i ostatní členové kapely (na postu baskytary se tu střídali Jožo Hruška a Martin Baculák. Název jejich jediné nahrávky Kysucký postindustriál… je trochu matoucí. Stylově bychom jejich tvorbu snad mohli zjednodušeně škatulkovat jako novovlnný progrock či artpunk, v estetické rovině jako horrorově civilistní surrealismus a filozoficky bych to jasně viděl na kysucký postexistencialismus. Ne náhodou je na CD citát Carla Gustava Junga, který hovoří o tom, že při pátrání po svých skutečných motivacích sice objevujete sebe samého, ale toho poznání dosahujete pouze za cenu silných otřesů. Album vyšlo v době rozpadu kapely, která ovšem po dvaceti letech obnovila činnost, což vedlo i k vydání jeho reedice s bonusy.
Již první skladba Budíček začíná abstraktním snovým noisem, který se prolne do zdánlivě selankovité písničky s přehršlí zdrobnělin, z nichž ovšem trochu běhá mráz po zádech. V dalších skladbách se to už povětšinou rozjíždí a rozmachuje. Záchod evokuje slavnou scénu z filmu Trainspotting (kde je ovšem naopak zcela uklidňující hudba). Lyrika textů vychází povětšinou z celkem přirozených fádních situací, které ale dostávají jakýsi podivný rozměr a občas se tu objeví oxymórony a nenápadně brutální obraty. Každopádně mají odpichové i pozvolnější skladby jasný drive bez jakékoliv úpornosti. Dvě kompozice ozvláštňuje zpěv Kataríny Janesové – v hudebně roztřepených Gerberách nádherně kontrastuje její “rozněžněný” projev s Varsavíkovým rykem. Tato a Lodička mají až syrový bluesrockový feeling. A všude najdeme zase nějaký přesah, úkrok do něčeho zcela neobvyklého, byť jen na chvíli. Třeba fujarovité klávesy právě v Lodičce. Splachovacie hodiny je poťouchlá neoprogrocková hitovka s hostujícím zpěvákem Michalem Kaščákem a specialitou je pak kolážovitá kompozice se signifikantním názvem Kompromis na ceste k poslucháčovi, v níž se mísí smíchový chorál a nakonec i ten postindustriál s radikálním i přímočarým country, patetickou filmovou hudbou, stopovými ozvěnami King Crimson z období Discipline a vším možným dalším.
Již živá verze skladby Avadyv as jasně ukazuje, že koncertní provedení skladeb dávají prostor pro další rozvíjení. Z dalších věcí pak čiší čirá energie, odvázanost a nasazení při vystoupeních před publikem. Závěrečná novinka je hříčkou snad s textem formuláře pro vyplnění respektive nahlášení díla. Slovům bohužel není rozumět, ale vypadá to na náramnou taškařici, jakou je produkce Otrasu ostatně celá.
Na motivy některých skladeb z alba a osobnosti Petera Varsavíka vznikl také studentský zhruba půlhodinový film Otváram dvere a neviem, čo sa s nimi deje, pomaly vŕzgajú, oči sa dívajů režiséra Kristiána Grupače. Nápad vznikl při natáčení dokumentu o kysucké alternativní scéně, který je stále ve fázi dokončování. Je to fatalistická surrealistická hříčka s kafkovsko-lynchovsko-švankmajerovskou poetikou, v níž se objevují i archivní záběry Varsových performancí z jeho nejexperimentálnějšího období a on sám pak ve svém dnešním stylu spoluvytváří katarzní závěr. Tento snímek bude také uveden v KC Kaštan v české premiéře a jako speciální host vystoupí MCH3.
Julo Fujak: kaleidoSONICope!
Hevhetia (https://www.hevhetia.sk/Hevhetia)
Spotify
Otras: Kysucký postindustriál…
Vlna Records (https://www.vlna.sk/category/hudobne-nosice)