Partitura a provedení – Dykstra, Lim, Wróblewski, Antalová, Mikyska: Pět nejistých situací

  

„Stůjte, hleďte a slyšte,“ pobízí výstava Pět nejistých situací návštěvníky kaple Domu U Kamenného zvonu. Jitka Hlaváčková a Ian Mikyska kurátorsky stáli u zrodu pěti audiovizuálních zastavení, která připomínají malou pouť. Společně ji připravili Prague Quiet Music Collective a Galerie hlavního města Prahy.

Mnohokrát opakovaný bonmot praví, že mluvit o hudbě je stejné jako tančit o architektuře. Člověk se takovému tvrzení může zasmát, ale také sám sobě položit otázku proč to nezkusit: proč nemluvit o hudbě, proč netančit o architektuře a proč také neskládat a nehrát o výtvarných objektech?

Mikyska s Hlaváčkovou přivedli dvě skladatelky a tři skladatele k části sbírek GHMP, nechali je v nich porozhlédnout a vybrat si své dílo, které by je přimělo k vytvoření nové skladby. Společné vnímání objektů a jimi inspirovaných nahrávek nyní nabízí audiovizuální výstava v kapli Domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.

Na první pohled se zdá, jako by k hotovému a uzavřenému dílu bylo potřeba přidat ještě další příběh, bez nějž se ve světě současného marketingu nic neobejde. Výstava Pět nejistých situací však dodává k hotovým výtvarným objektům něco úplně jiného než marketingovou vábničku k povzbuzení okamžitého a vzápětí rychle opadajícího zájmu. Pokouší se přimět publikum, aby díky hudbě setrvalo u vystavených děl delší čas – a možná o hodně déle, než mělo původně v plánu.

Vystavená díla Stanislava Kolíbala, Aleksandry Vajd, Radoslava Kratiny, Pavly Scerankové a Marie Kratochvílové okomentovali svými skladbami Jordan Dykstra, Sylvia Lim, Michal Wróblewski, Michaela Antalová a Ian Mikyska. Jejich kompozice nahrál Prague Quiet Music Collective založený posledně jmenovaným autorem (zítra PQMC vystoupí v Hudební 3).

Bylo by nejspíš laciné pokoušet se novou hudbu vnímat jako pouhé komentáře k výstavě: výsledkem je pět skladeb, které by v ideálním případě měly obstát i samy o sobě a v podání Mikyskova ansámblu je čeká další koncertní život. V propojení s vystavenými objekty však nabízejí jiný druh zastavení v čase, než je běžné na výstavách, nebo na koncertech.

Mezi procházkou v galerii a poslechem hudby v koncertním sále je zdánlivě propastný rozdíl. Čas strávený mezi vystavenými exponáty si člověk obvykle reguluje sám. Je to pouze jeho rozhodnutí, jestli stráví u jednoho obrazu deset vteřin, celou hodinu nebo ho bez zastávky mine. Hudba se v tomto směru zdá být naopak diktátorská – její čas je obvykle konkrétně stanoven, ať už délkou nahrávky nebo koncertu. Kdo ji chce vyslechnout, nemá jinou volbu, než s ní onu stanovenou dobu strávit.

Jak ale poznamenal jeden ze zúčastněných skladatelů Michal Wróblewski, ani tato podřízenost není zcela jednoznačná. Člověk může přinejmenším regulovat míru vlastní pozornosti, kterou skladbě věnuje. Tuto možnost má k dispozici i na symfonickém koncertu, kde je společensky nevhodné odcházet uprostřed třičtvrtěhodinové či delší skladby. Mysl však při jejím provedení může bloudit krajinami, které nemají s děním na pódiu vůbec nic společného.

Pět nejistých situací se pokouší upoutat zrak i sluch poněkud jiným způsobem než multimédia. Nejde jim o zahlcení smyslů, ale spíš o jejich zastavení a soustředění. Hudba by měla publikum k vystaveným objektům připoutat a ještě o nich něco dalšího sdělit. Při jednom poslechu všech skladeb je na to k dispozici přibližně sedmdesát minut.

Kurátorka Jitka Hlaváčková napsala, že s Mikyskou při výběru výtvarných zdrojů „intuitivně sahali po dokumentacích děl nejen abstraktních a strukturálních, která se něčím blíží již existujícím typům grafických partitur, ale především po dílech procesuálních nebo těch, která se ve svém konceptu zabývají časovostí a pomíjivostí“. Na výstavě se tak vedle sebe sešly objekty proměnlivých tvarů či v okamžiku pádu, kinetická socha, fotogramy i fotografie. Pojítkem mezi nimi je neodbytný pocit nepřetržitého plynutí, v němž nic nelze pokládat za definitivní.

Neukotvenost či nekonkrétně definovaný výsledný tvar jsou také společnými prvky všech pěti kompozic. Každá z nich přistupuje k věci jinak už co se týká samotného zápisu. Vizuální umění se transformuje do zvuku přes další mezistupeň od standardní notace až po čistě grafický záznam.

 

Jordan Dykstra: Unstable Position

Na motivy Vratké pozice od Stanislava Kolíbala vznikla kompozice pro čtyři naladitelné nástroje s možností držených tónů. Konkrétní obsazení americký skladatel Jordan Dykstra nevyžaduje. Jeho kompozici tvoří deset pětiminutových úseků, z nichž je nutné odehrát nejméně tři: provedení tak trvá od 15 do 50 minut. Mikyska v katalogu připomíná ještě možnost prohazování partů mezi jednotlivými hráči, čímž se počet možných kombinací výrazně zvyšuje. Partitura sama tomuto aspektu nepřikládá váhu.

Ve třetí části se mají jednotlivé party volně opakovat, stejné noty se podle rozhodnutí interpretů mohou při jejich opakování nahrazovat tichem.

 

Sylvia Lim: Překrývající se proměny

Série fotogramů nazvaná Třicet šest dramatických situací od Aleksandry Vajd stála u zrodu kompozice Překrývající se proměny. Skladatelka Sylvia Lim jí předepisuje minimální stopáž 5 minut, horní hranice je otevřená. Kompozice je určená pro housle, basklarinet, kontrabas a elektrickou kytaru – to zůstává skoro stejné i pro další skladby, v posledních dvou je kytara nahrazena violou da gamba.

Lim dává každému ze čtyř nástrojů k dispozici zvukovou mapu s textovými pokyny. „Pro mě je toto dílo o věcech v pohybu, o věcech pohybujících se směrem k něčemu jinému, nebo naopak se od něčeho vzdalujících,“ uvádí skladatelka, která ponechává hudebníkům maximální prostor pro vlastní rozhodnutí, co vlastně chtějí hrát. Sama jako autorka hudby spíš ustupuje do pozadí.

 

Michal Wróblewski: Variabily

Objekt Rám ve formě L od Radoslava Kratiny svou proměnlivostí přímo svádí k tomu, aby ani „jeho“ skladba nebyla zafixovaná do přesně zařezávajícího tvaru. Jeho samozřejmá variabilita v pohybu se odráží v mikrointervalech a glissandech. Střídání pokynů „not in unison“ / „unison“ naznačuje pohyb jednotlivých segmentů, které do sebe v konkrétní chvíli nemají, nebo naopak musí zapadat. Wróblewski při psaní vycházel z geometrie objektu: „Každému dílku jsem přiřadil určitý interval v přirozeném ladění (čímž vznikají ony mikrointervaly – pozn. autora). Vertikální uspořádání Rámu jsem použil jako systém pro instrumentaci.“

 

Michaela Antalová: Kolize galaxií

Kinetická socha Kolize galaxií II od Pavly Scerankové inspirovala takřka stejnojmennou kompozici, jejíž segmenty se k sobě občas chovají podobně jako narážky v divadelní hře: jedna provokuje druhou, která zase musí počkat na její pokyn. Některé fáze se opakují pořád dokola tak dlouho, dokud nedozní melodický hlas. Sochařka zaujala Antalovou „autenticitou a smyslem pro hru, které jsou v její tvorbě přítomny“. Vypadá to, že podle skladatelky by mohla být kolize galaxií vcelku zábavnou událostí.

Počkej na narážku houslí. Smyčkuj, dokud jejich melodie neskončí:

 

Ian Mikyska: Tři sněhy pro čtyři

Série fotografií Sněhy od Marie Kratochvílové přivedla Iana Mikysku k již dříve reflektovanému tématu ledu a sněhu: pomíjivých materií, které zároveň dokážou vše zakrýt. Ke každé z vybraných fotek autor použil jinou formu zápisu: soubor textových pokynů, standardní notaci doplněnou o způsob provedení a nakonec grafickou partituru. Série krátkých tahů štětcem připomíná rozcvičování ruky předcházející tvorbě jemné kaligrafie. Mikyska ve všech třech částech klade „důraz na prvek zakrytí, na interakci mezi nerovnými prvky: hlasitějšími a tiššími, více či méně výraznými“.

 

Výstava Pět nejistých situací vznikla ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy a Prague Quiet Music Collective pod kurátorským vedením Jitky Hlaváčkové a Iana Mikysky. V Domě U kamenného zvonu je k dispozici do 1. ledna 2023.