Cyklus partitur a provedení směřuje pod tlakem okolností od koncertů k premiérovým nahrávkám současných skladeb. Tou dnešní je Strom života, který už sice existuje na živém záznamu z prvního provedení před pěti lety, ale v prosinci 2020 se dočkal první studiové nahrávky v Českém rozhlase.
Skladatel Jan Ryant Dřízal už se ve svých třiceti pěti letech stihl zařadit mezi úspěšné a hrané domácí autory dneška. Jeho kompozice Kuře melancholik zvítězila v prvním ročníku skladatelské soutěže České filharmonie, koncert pro violoncello a orchestr nazvaný Narcissus (psali jsme zde) provedl a natočil Tomáš Jamník se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Markem Šedivým v roce 2018. Dřízalovu hudbu hraje Orchestr Berg i komorní ansámbly, skladatel píše filmovou hudbu a učí také na pražské konzervatoři.
Za Dřízalovým úspěchem stojí bezpochyby jeho skladatelská invence podložená technickými schopnostmi. Neméně důležité ovšem je, že skladatel disponuje schopností komponovat zdánlivě hladkou hudbu, která nezůstává u „pěkného“ povrchu a skrývá pod ním řadu dalších vrstev. Dřízalovy skladby nejsou ploché, působí dojmem objektů s jasně určenými stěnami, které vytvářejí hranice pro velký vnitřní pohyb. Kompozice Strom života k takovému chápání svádí už samotným názvem – před očima vyvstává cosi pevně usazeného, rostoucího vzhůru, částečně symetrického a protkaného pohybem od kořenů až po vrcholek koruny.
Vytvářet si vlastní mimohudební představy o skladbě je poněkud zavádějící a subjektivní technika, ale skladatel k jejímu využití sám nepřímo vybízí. V rozhovoru pro Opus musicum z června 2020 mimo jiné řekl: „Moje hudba s mimohudebními obsahy pracuje, aniž bych to považoval za programnost, jaká se pěstovala koncem 19. století. Souhlasím se skladatelem Jonathanem Harveyem, že každá hudba má svůj skrytý program nebo obsah. Čirá abstrakce v podstatě neexistuje.“ Jako „strašné klišé“ poté odmítl i názor, že hudba ve své podstatě žádný obsah nést nemůže.
Ani takto vytvořené alibi by ale neměly posvětit čistou dojmologii sledující růst Stromu života na základě pouhého dojmu z plynutí zvuku v čase – dokonce i navzdory tomu, že skladba je třívětá a jednotlivé části nesou názvy Kořeny, Kmen a Koruna. A jak se ještě ukáže, dojde i na tak okatou – nebo snad ušatou – zvukomalbu, že se posluchač přímým asociacím zkrátka neubrání. Dlužno ale říci už teď, že Dřízal vysloveně návodnými efekty šetřil a obraz celého Stromu života se skrývá především v celkovém konceptu.
Dřízalův Strom života je kompozice z roku 2015, v následujícím roce ji v sále pražské HAMU poprvé provedla Plzeňská filharmonie s houslistou Milanem Al-Ashhabem a dirigentem Petrem Louženským. Na zobcové flétny tehdy hráli Jakub Kydlíček, Michala Roubalová a Monika Reslerová. Al-Ashhab se na nové nahrávce k Dřízalově skladbě vrátil, orchestr a dirigent naopak přešli z provedení Narcissa – takže opět SOČR a Marek Šedivý. Předpokládaná stopáž je osmnáct a půl minuty – nahrávka z provedení na HAMU to víceméně dodržela, SOČR je asi o 150 sekund pomalejší. Preciznímu vyznění struktury to spíš prospělo, ale jistě v tom hrála roli i studiová technika.
Strom života vyžaduje smyčcový orchestr rozdělený na větší než obvyklé množství skupin. Minimální počet houslí je dvanáct, dělí se na čtyři skupiny o stejném počtu hráčů. Violy a violoncella hrají ve dvou skupinách po dvou hráčích, dva kontrabasy jsou rovněž dělené na samostatné nástroje. Orchestr má být rozestavený do symetrické podkovy, ve které jsou jednotlivé skupiny umístěny proti sobě. Výsledkem by měl být při koncertě pěkný stereoefekt. Je v tom náznak prostorové kompozice, ale zároveň lze takové rozložení skupin odvodit například od běžného rozmístění Vídeňských filharmoniků: ti mají první a druhé housle typicky proti sobě vlevo a vpravo od dirigenta. Uvnitř smyčcového oblouku stojí basová marimba a trojice sopránových, případně tenorových zobcových fléten, vpředu sólista.
Velká část skladby se rozvíjí ve dvou dlouhých gradacích následovaných závěrem prakticky bez skutečného přerušení. Dvě desetisekundové generální pauzy se objeví během úvodu – ten jako by chtěl ve dvou kratičkých pasážích představit základní orchestrální materiál, jehož hlasy postupně přicházejí a potom odeznívají. Dvě krátké pasáže se odehrají ve dvou základních tempech 69 a 132 bpm. Kořeny hledí být zdrojem všeho.
Po druhé generální pauze následuje bartókovské pizzicato a pět taktů nového orchestrálního rozeznění, v jehož odeznívání se rozvine dlouhá melodická linka sólových houslí. Po dvaadvaceti taktech se k ní připojí zobcové flétny v nenápadně rozmlžovaném unisonu. V opačné části rozsahu se přidávají kontrabasy, a nakonec i marimba v charakteristických kvartách.
Part sólových houslí se postupně zahušťuje a přechází plynule do druhé části – Kmene. S jeho začátkem zmlknou smyčce a nastoupí dlouhé souzvuky zobcových fléten, které spolu s rozloženými akordy sólových houslí začnou vytvářet harmonické prostředí. Melodickou linii přebírá marimba.
Smyčce houstnou, marimba se sólovými houslemi běží v protipohybu.
Zatímco Kořeny po generálních pauzách vyrůstaly od kontrabasů k houslím, ke Koruně jde skladba poté, co osa Kmene končí, zcela logicky z opačného konce.
Linie sólových houslí není tak osamělá jako v úvodu, orchestrální smyčce střídají svítivé konsonance fléten.
Ke konci skladby konečně dojde na slíbenou zvukomalbu: neslyšet ve frullatu zobcových fléten ptáky v koruně stromu je úkol nad lidské síly. Byť vysvětlení lze samozřejmě hledat i zcela jiná.
Rozhlasová premiéra Stromu života je na programu v neděli 7. února v pořadu Futurissimo. Hostem ve studiu bude Jan Ryant Dřízal, kromě jeho hudby zazní ještě kompozice 19–01 Variable Permanent rakouského skladatele Lukase Lauermanna a Houslový koncert polské skladatelky Agaty Zubel.
O svém přístupu ke kompozici Dřízal řekl: „Hlavně bych chtěl být vždy svobodný a upřímný ve vztahu ke své tvorbě. Nebýt nikdy zaškatulkovaný, protože to už je znak úpadku a zkostnatění tvorby. Je třeba udržet svou hudební řeč živou a v procesu, a to i za cenu, že nemusí být v danou chvíli zrovna trendy nebo cool. A také se nerozmělnit pod tlakem poptávky a hudebního marketingu. Nalézt svůj vnitřní intenzivní zvuk je úkolem na celý život.“