„Taktem 351 začínají pokyny k šeptání textu modlitby Otče náš. Hráči šeptají nesynchronizovaně, každý volí začátek tak, aby přibližně odpovídal zápisu, ale nebyl ve stejnou dobu jako začátek spoluhráče / spoluhráčů.“
Pokud mají současní autoři s něčím problém, tak jsou to reprízy jejich skladeb, a každá výjimka z tohoto nepsaného pravidla je vítaná. Otče náš Noemi Savkové se hrál vůbec poprvé koncem února v brněnském Besedním domě, druhé provedení je ale v plánu už 6. května 2020 v sále Bohuslava Martinů na pražské HAMU. Snad do té doby pomine zákaz vyučování způsobený koronavirem.
Skladatelka Noemi Savková nekoncipovala svoji kompozici Otče náš jako zhudebnění textu „modlitby Páně“ – ten zazní teprve v závěru jako mnohohlasý a kromě nástupů v podstatě nekoordinovaný šepot členů orchestru. Tomu předchází takřka patnáct minut hudby, která se k Otčenáši váže pouze volně jako samostatné zvukové vyjádření. Savková skladbou Otče náš absolvovala bakalářský program studia kompozice na Janáčkově akademii múzických umění.
Savková vzbudila jistou pozornost už jako účastnice Dílen pro nejmladší skladatele v Hradci nad Moravicí a skladatelských kurzů v Trstěnicích. Minulý rok byla rezidentkou skladatelského institutu Ostravských dnů a v rámci prvního večera festivalu se ve Starých koupelnách Dolu Hlubina hrála její skladba Domů – pěkně vystavěná zvuková studie založená na stylizaci konkrétních zvuků zaslechnutých na procházce. Skladba naznačila nejen smysl pro práci s proporcemi a zvukovými barvami, ale také sklon k programní hudbě.
Kompozice Otče náš je určená pro běžně obsazený komorní orchestr s dřevěnými dechovými nástroji po dvou, jedna flétna se střídá s pikolou a jeden klarinet s basklarinetem. Z žesťů jsou potřeba pouze dva lesní rohy. Obsazení bicích hledí především na rozmanitost zvukových barev: jsou mezi nimi deštná hůl, woodblocky, krotály, zvony atd. Malý buben má být potažený pískovanou blánou a hraje se na něj pomocí nehtů trhanými pohyby rukou. K bicím se přidávají také pizzicata smyčců na zatlumených strunách, bartókovské pizzicato, klapání mechanik naprázdno a další zvukové prostředky zdůrazňující rytmickou strukturu skladby.
Celkové pojetí klade velký důraz na plynulost a potlačení vnímání pravidelného a předvídatelného metra – autorka požaduje nezdůrazňovat těžké doby a hrát akcenty pouze tam, kde je do partitury napsala. Otče náš je formálně jednovětá skladba, ale přesto je zřetelně rozdělená na pět částí. Oddělují je od sebe pomlky s korunami a přesně uvedenou dobou trvání – ta volně koresponduje s délkou části, kterou uzavírá. Hudba však trvá na návaznostech a zdá se, jako by generální pauzy autorka vsunula do partitury až dodatečně. Používání témbrů, minimalistických vzorců, aleatoriky a jiných technik nepůsobí roztříštěným dojmem, ačkoliv ve studentské kompozici patrně šlo také o jejich testování.
Z mnoha překladů Otčenáše si Savková zvolila ekumenické znění používané Českobratrskou církví:
Otče náš, který jsi v nebesích,
posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé.Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého,
neboť Tvé jest království i moc i sláva navěky.Amen
Dělení skladby do pěti částí odpovídá pěti částem textu modlitby, ale naznačené dělení výše je pouhým odhadem – autorka sama konkrétní úseky textu k jednotlivým částem skladby v partituře nepřiřazuje. Volba ekumenického překladu zřejmě není příliš důležitá z hlediska přihlášení k určité křesťanské církvi, jde o rytmus samotných veršů – hned v prvních taktech vychází rytmické pizzicato smyčců z deklamace textu. Je to funkční princip, který se objevuje například v symfonických básních Antonína Dvořáka podle balad z Erbenovy Kytice. Frázi Otče náš, který jsi v nebesích převádějí smyčce do expozice jakési rytmické fugy.
Ta se rozvíjí do dalších nástrojů s výjimkou violoncell, která poskytují celé struktuře „metronomickou“ podporu.
K rytmickému úvodu se přidávají prodlevy kontrabasů a violoncell s lehce kolísavými glissandy. Krátce přerušované ligatury se později podílejí na nenápadném rozbíjení plynulého zvuku smyčců.
Pizzicata houslí a viol postupně umlknou, ale prodlevy hlubokých smyčců se poněkud rozpadnou do kratších struktur a přidá se k nim intervence fagotu, která v kontextu antimelodického okolí zapůsobí skoro jako fanfára.
V několika posledních taktech vygradují první část skadby dělené housle s violami a následuje první generální pauza. Na ni navazuje druhá část a vychází opět z hloubky – ke kontrabasům a violoncellům se přidává basklarinet. Pocit plynulosti se neztrácí ani přes třívteřinové doznívání předchozí části.
Bezprostředně poté se flétny a hoboje skoro rozezpívají v krátkých úsecích evokujících ptáky.
Druhou část energicky uzavře stoupající a vzápětí klesající běh houslí a viol, který přejde do zklidňující prodlevy. Na tu po čtyřvteřinové pauze navazuje další úsek skladby.
Je zřetelné, že Otče náš průběžně graduje, prodlevy přecházejí do houslí a viol, ale narušují je dramatické vstupy tympánu, kontrabasů a violoncell, dechy jsou stále pohyblivější. Skladba přechází ze třetí do čtvrté, a nejdelší části skoro bezprostředně.
V pohybu skladby se objevují opakované figury v sextolách a septimolách.
Rytmické posuny se ale v závěru čtvrté části sjednotí do akcentovaného orchestrálního „beatu“, který připraví půdu pro klidný závěr s recitací textu.
Pokyny skladatelky k závěru kompozice zní takto: „Taktem 351 začínají pokyny k šeptání textu modlitby Otče náš. Hráči šeptají nesynchronizovaně, každý volí začátek tak, aby přibližně odpovídal zápisu, ale nebyl ve stejnou dobu jako začátek spoluhráče / spoluhráčů. Tempo šeptání je v rozmezí běžné až rychlé mluvy, to je možné v průběhu plynule měnit. Hráč začíná šeptat z jakéhokoliv místa v modlitbě a pokračuje dál, když se dostane na konec, začíná šeptat modlitbu od začátku a tak pořád dokola. Je důležité opravdu šeptat, nikoliv jen potichu mluvit, aby tak vynikly především konsonanty. Na pokyn dirigenta začíná postupně šepot zeslabovat a hlasy se vytrácejí až zbude pouze zvuk deštné hole. Deštná hůl začíná v taktu 334 a kontinuálně pokračuje pomalým přesýpáním až do konce skladby. Dirigent začne zeslabovat šeptot až chvíli po té, co perkusionista přetočí deštnou hůl. Po vymizení šepotu se deštná hůl zcela přesype, a tím skladba končí.“
Kompozice Otče náš skladatelky Noemi Savkové zazněla poprvé 20. února 2020 na absolventském koncertu studentů kompozice a dirigování na JAMU. V brněnském Besedním domě hrála Moravská filharmonie Olomouc, dirigoval Filip Urban.