Partitura a provedení – Petr Wajsar: Zlínské linie

  
219

Kompozice, kterou koncem ledna premiérovala zlínská filharmonie, se v pěti větách věnuje pětici architektonických realizací baťovského urbanismu. Z hudby ale vyplývá představa celého města jako dobře organizovaného soukolí.

Město Zlín je českým synonymem pro urbanismus. Kompozice Zlínské linie skladatele Petra Wajsara je věnovaná mimořádným architektonickým jednotlivostem tohoto města. Světovou premiéru provedla zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů pod vedením svého šéfdirigenta Tomáše Braunera 24. ledna 2019 v Kongresovém centru Zlín.

K architektonickým pozoruhodnostem Zlína patří už samotné Kongresové centrum, kde se odehrála premiéra Zlínských linií. Hlavní architektkou víceúčelové budovy byla Eva Jiřičná a město výstavbou objektu, ve kterém se nachází i koncertní sál, vlastně navazovalo na místní tradici budování městského celku. Kongresové centrum se ale slavnostně otevíralo v roce 2010, zatímco Wajsarova skladba se obrací k historii mezi lety 1918–1950. Na to, komu se ve skladbě i ve městě samotném věnuje hodně pozornosti, upozorňuje už obsazení perkusí – neměl by v nich chybět pár stepařských bot. A koneckonců i historie zlínských orchestrů začíná v roce 1946 založením Symfonického orchestru národního podniku Baťa – tehdy již znárodněného obuvnického závodu.

Zlínské linie jsou rozdělené do pěti vět, z nichž každá je věnovaná jedné z osobitých zlínských staveb. Jednotlivé části se hrají attacca, ale jsou dostatečně kontrastní a rozeznatelné i při běžném poslechu. Vzhledem k celkovému času skladby, jejíž provedení zabere cca čtrnáct a půl minuty, budí výsledek dojem symfonické básně. Obsazení počítá s velkým orchestrem s dřevěnými i žesťovými nástroji po třech, každá skupina dřev vždy s třetím členem ve vyšší nebo nižší poloze (pikola, basklarinet, anglický roh, kontrafagot), objevuje se i bastrombon. Z tradičního velkého orchestru chybí jen harfa. Dva hráči na perkuse obsluhují mimo jiné hit-hat činel a rolničky, a také zmíněné boty. Melodické perkuse zastupuje klavír.

Jednotlivé části Zlínských linií nesou názvy podle svých předloh: „Baťův mrakodrap“, „Experimentální buňka kolektivního domu“, „Baťova továrna“, „Kaple svatého Václava“ a „Kolektivní dům“. Z nich vlastně jen čtvrtá část – tedy „Kaple“ – představuje logicky moment výrazného ztišení a klidu, jinak je výrazným elementem celé kompozice vícenásobný mechanický pohyb. Úvodní předpis 132 bpm se po přechodu do továrny zvyšuje na 160 bpm a ještě zrychlí. Teprve v kapli se tempo zklidní na 70 bpm, aby se v „Kolektivním domě“ vrátilo k výchozí hodnotě. Výsledek ale nepůsobí dojmem monotónního úprku, jak by se mohlo zdát, ale spíš důsledného tahu.

Z hudby vyplývá představa celého města – nebo jeho výrazných částí – jako dobře organizovaného soukolí, které je rozšířeným obrazem myšlenkového hnacího motoru – Baťova mrakodrapu, jehož větou Zlínské linie začínají. Všechno je vystavěné ze standardních modulů, které při své variabilitě dávají možnosti překvapivých kombinací, ale zároveň je udržují v jednotném duchu.

 

Baťův mrakodrap

Sedmnáctipodlažní budova dokončená v roce 1938 poskytla předlohu k první části Zlínských linií. V tzv. Baťově mrakodrapu sídlilo administrativní centrum Baťových závodů a byla v něm i slavná ředitelna s mapou světa a jednotlivých poboček firmy. Hudba dává jasně najevo, že hnací síla myšlenky je přinejmenším stejně důležitá jako hnací síla strojů – hudební pohyb se zdá nezastavitelný a je v něm cosi majestátního i děsivého. Charakteristická je kombinace dvou 4/4 a jednoho 3/4 taktu s tvrdošíjně opakovanou a postupně rozvíjenou minimalistickou figurou. Do pravidelného pohybu vstupují kontrastní, ale s celkem stále provázané linie. Vygradované orchestrální tutti se náhle zklidní při přechodu k další části.

 

Experimentální buňka kolektivního domu

Experimentální buňka z roku 1950 je nenápadný domek, který sloužil jako zkušební modul pro pozdější stavbu velkolepého Kolektivního domu. V partituře Zlínských linií zabere tato část pouhých 23 taktů z celkových 416. Je to opravdu jen zkouška materiálů pro velkolepé vyvrcholení skladby. V závěru části „Experimentální buňka“ se ozve výrazný motiv hoboje evokující fanfáru, který přechází do zvuku šicích strojů v Baťově továrně. Pokyn pro hráče na dechové nástroje zní: „Vytvoř na mechaniku svého nástroje co nejhlasitější klapání připomínající zvuk šicího stroje (ne tón).“ Klapající mechaniky doprovází smyčce hrané za kobylkou.

 

Baťova továrna

Zvuk šicích strojů přechází v Baťově továrně znovu do minimalisticky působících figur, které se na sebe nabalují a vytvářejí nový pohyb vpřed. Oproti valícímu se soukolí myšlenek jdou stroje překvapivě lehce, snad s lehkým skřípotem či svistem transmisí. Základní modul je oproti pružnému střídání taktů v Baťově mrakodrapu postavený výhradně na 4/4 taktu. Základem pohybu je postupně rozvíjená figura smyčců.

Nepřetržitý provoz Baťovy továrny po chvíli přechází do kontrastní části – jakéhosi tria tvořeného kvazijazzovým kontrabasem s klavírem a především rytmikou stepařských střevíců a hit-hat činelu.

Továrna se po stepařské vložce vrací ke svému původnímu pohybu, do kterého vpadnou glissanda trombonů imitující zvuk padajících pum při náletu. Přechod k následující větě zprostředkuje ticho generální pauzy.

 

Kaple svatého Václava

Kaple v Kudlově byla postavena v roce 1927. Materiál věnoval Tomáš Baťa a jedná se o typickou zlínskou stavbu z neomítnutých cihel. V kapli se sice pohyb Zlínských linií výrazně zklidní, ale přece jen zcela neustane. Ozve se táhlý akord smyčců a nad ním charakteristický citát svatováclavského chorálu, konkrétně z části „pros za nás Boha, svatého Ducha“. Wajsar použil logicky novější verzi chorálu – skladba se stále pohybuje v modernistické meziválečné architektuře. Ozve se také arpeggio klavíru s rolničkami a trianglem – svítivý zvuk se ještě později zopakuje.

Melodická linka chorálu se postupně ozve i celá, poskládá se z jednotlivých motivů, které jako by se odkazovaly k minimalistickým figurám předchozích částí. Chorál se rozvíjí do vícehlasu a navozuje pocit poněkud stísněného prostoru určeného pro duchovní život. „Kaple“ skončí stejným akordem smyčců jako na začátku a plynule přejde k poslední části.

 

Kolektivní dům

Poslední část Zlínských linií je logicky vystavěná na melodickém modulu, který se objevil už v části „Experimentální buňka“. Tentokrát se poprvé ozve v trombonu a narozdíl od hravé podoby v experimentální části má pochodový charakter – ten je ostatně podstatou závěrečné části. Přeruší ho jen další krátké, kontrastní kvazitrio. Pochod se potom vrátí s obnovenou intenzitou, melodický modul trombonů přebírají trubky, společnost složená z pracovních kolektivů je na pochodu k radostným zítřkům.

 

Zlínské linie měly světovou premiéru 24. ledna 2019 v Kongresovém centru ve Zlíně. Provedení řídil dirigent Tomáš Brauner. Petr Wajsar skladbu věnoval zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů, která ji také provedla.

Na provedení Zlínských linií se nepodařilo dohledat jediný mediální ohlas, k dispozici jsou jen upoutávky před koncertem. Petr Wajsar ve Zlínských liniích vyšel vstříc zlínské architektuře i lokálpatriotismu obyvatel města. S tématem si poradil inteligentně a zábavně, zároveň ale také nekonfliktně. Z ideového hlediska je poněkud zarážející umístění stepařské rytmiky a jazzových ohlasů do Baťovy továrny, která byla zcela pragmaticky orientována na efektivitu výroby, a zaměstnanci si v ní nejspíš moc zábavy neužili. Zvláštní je i nezpochybněná radost kolektivního finále. Hudba využívá na první pohled prvků minimalismu, ale ve skutečnosti odkazuje až k ruským futuristům – vzpomenout si na Slévárnu Alexandra Mosolova není složité, ačkoliv ji Zlínské linie pochopitelně nekopírují. Vzhledem k tématu je takové retro vyznění ale také logické – bez ohledu na to, v jaké míře se ze strany autora jedná o záměr. Zlínské linie jdou naproti nejen publiku, ale také orchestru – pro obě enklávy se mohou stát vítanou součástí koncertních programů.

Skladatel Petr Wajsar ke Zlínským liniím sám uvedl: „Hned po objednávce Tomáše Braunera mě napadlo téma skladby a hned jsem si řekl, že jsem dlouho nenapsal cyklickou skladbu. Rozhodl jsem se, že si vyberu slavné zlínské budovy a napíšu skladbu, která je jimi inspirovaná. V názvu skladby se ukrývá i slovní hříčka na Římské pinie Ottorina Respighiho. Ve skladbě jsem využil i motiv vytvořený z použitelných písmen jména Tomáš Baťa – takže A, Eb, Bb, A, A. je to takový pochodový motiv, který připomíná Baťovu energii i entuziasmus. Skladba končí vyjádřením utopistické myšlenky kolektivního domu. Krajní části (‚Baťův mrakodrap‘ a ‚Kolektivní dům‘) jsem vytvářel částečně dle tvaru a počtu oken a počtu pater. Trombony na konci části ‚Baťova továrna‘ představují nálet, smyčce sirénu.“