Řecký bůh spánku Hypnos dal jméno kompozici Šimona Vosečka, která zazněla jako první ze čtyř světových premiér letošního ročníku festivalu Pražské jaro.
Hypnos je nejen bůh, je to i spánek sám, ale už při zběžném pohledu do partitury je jasné, že orchestr ani dirigent by mu neměli podléhat – čeká je patnáct minut soustředění a rytmicky náročné práce. Na Pražském jaru skladbu premiéroval orchestr PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Benem Glassbergem 19. května 2019 v Rudolfinu.
Pokud zvědavý hudebník přeskočí první listy partitury a podívá se hned do not – podobně jako čtenář románu přeskočí úvod a vrhne se bez meškání do samotného díla –, možná se i trošičku vyděsí. Obsazení sice respektuje vcelku standardní komorní orchestr obohacený o klavír, ale hned z prvních řádků trčí rytmické skupiny triol, kvartol, kvintol atd. řazené nejen za sebou, ale také pod sebe.
Už v desátém taktu skladatel požaduje, aby sólové housle zahrály v rámci jedné doby septimolu, zároveň s nimi sólová viola sextolu, jedno violoncello kvintolu a druhé violoncello čtyři šestnáctiny. Jako ukázka co nejefektivnějšího využití úseku jedné doby je to excelentní, ale jde také o to, kdo takovou věc dokáže reálně zahrát. Frank Zappa by si to kdysi jistě rád naťukal do svého Synclavieru, ale živého člověka nejspíš trošku zamrazí.
Pokud se potřebuje zase trošku rozehřát a uvolnit, může se třeba vrátit zpět k úvodu partitury a přečíst si, že skladba vyžaduje standardní obsazení smyčců s jedním pětistrunným kontrabasem, dřevěné nástroje vesměs po dvou, čtyři lesní rohy, dvě trubky a jeden trombon. Z bicích dva tympány, zvonkohru, činel a trinagl, a nakonec už jen klavír bez preparace či jiných hráčských specialit. A když poté konečně dojde také na čtení stručných autorských poznámek Šimona Vosečka, objeví se mezi nimi i spásná věta: „Je důležité připomenout, že libovolné rytmické skupiny se nemají hrát mechanicky, ale spíš volněji v rámci předepsané doby.“ V této chvíli začne Hypnos vypadat zase hratelně a je možné se v klidu vrátit k samotné skladbě.
Voseček ve svých poznámkách rovněž podotýká, že Hypnos je v zásadě romantická skladba. Používá sice hráčské techniky hudby druhé poloviny 20. století až k současnosti, ale její ideové východisko je podstatně starší. Sám skladbu také opatřil podtitulem Intermezzi of the Night – Noční mezihry a dodává, že Hypnos se odehrává v paralelních prostorech lidského života mezi snem a noční můrou. To je chvíle, kdy už se lze jen těžko ubránit vlastním mimohudebním výkladům hudebních událostí předepsaných v notách.
Sen a noční můra k sobě mají stejně blízko jako personifikovaný spánek Hypnos a jeho dvojče Thanatos – zosobněná smrt. Spící člověk nad svým sněním nemá žádnou kontrolu a po probuzení si často jen těžko vzpomíná, co se mu vlastně zdálo. Paralelně předepsané rytmické skupiny, kterými partitura nešetří, evokují právě tuto ztrátu kontroly nad vědomím. Sextoly, kvintoly a všemožné další skupiny do sebe nezapadají s přesností dokonale obrobených součástek, ale vytvářejí spíš jakousi mlhu impulsů vyplňujících daný prostor. Jednotlivé impulsy by měly být čitelné, ale jejich celkovou změť lze při prostém poslechu jen těžko správně rozklíčovat.
Není také složité dojít k výkladu, který ztotožňuje prostor mezi snem a noční můrou s těžko postižitelnými miniaturními prostory mezi jednotlivými notami různých rytmických skupin. „Tahle teorie mě baví, takže vám ji nebudu vyvracet, ale ani vám ji nepotvrdím,“ dodal k tomu Voseček pobaveně. Hypnos rozvíjí noční scény z Vosečkovy opery Hybris, ale jde si vlastní cestou. Podle Vosečka se nejedná o tradiční suitu.
Vosečkovy poznámky o romantickém charakteru skladby a jisté rytmické volnosti spolu vlastně úzce souvisí. Navíc se k nim přidává ještě požadavek na frázování v „tradičním“ duchu jako před rokem 1945. Hypnos se tím vymyká z řady současných skladeb, které naopak vyžadují maximální přesnost, definují málem každý tón s důrazem na kdejaký detail a požadují od hudebníků všechno možné, jenom ne vlastní interpretační vklad. Voseček tady kromě vlastního hudebního směřování jistě vyšel vstříc také orchestru PKF – Prague Philharmonia a jeho tradicionalistické hudební orientaci.
Hypnos začíná prodlevou části smyčců na tónu Es, drženou i během rytmických figur sólových smyčcových nástrojů. Partitura navzdory romantickým ideám požaduje hru bez vibrata. V desátém taktu dochází k již zmíněné kumulaci rytmických figur, kterou dokreslují alterované oktávy a septimy klavíru.
V této kumulaci první „rozběh“ skladby jemně vyvrcholí a vytratí se za malého přispění kontrafagotu a basklarinetu. Skladba poté o něco zrychlí – tempové předpisy jsou číselné, ale hodnoty jsou uvedeny „cca“. Na metronomické přesnosti tedy autor rovněž netrvá. Skladba se přesouvá do hlubokých poloh kontrabasu, kontrafagotu, basklarinetu a trombonu, jejich charakteristická souhra se později ještě vrátí.
Znovu se vracejí paralelní rytmické skupiny v různých hodnotách, střídavě je proti sobě hrají klarinety a smyčce. Hypnos pracuje s orchestrem po malých skupinách, ale nedrolí jej na segmenty – spíš do sebe jednotlivé skupiny zasazuje a váže je mezi sebou.
Málokdy se také stane, že by se objevilo opravdové tutti – obvykle se objeví aspoň nějaká pomlka.
Voseček kontinuálně pracuje se zahuštováním a „ředěním“ výplně hudebního prostoru, střídání těchto principů pomáhá tvořit napětí skladby. V malém výseku klavíru a zvonkohry v taktech 129–131 – tedy přibližně ve dvou třetinách skladby – to může vypadat takto:
V úplném závěru se skladba tempově rozvlní, střídavě zpomaluje a zase nabírá dech, aby nakonec dlouze utichla.
Orchestr PKF – Prague Philharmonia zahrál Hypnos velmi dobře, Vosečkova skladatelská vstřícnost se určitě vyplatila, ale také jistě nešla za hranici podbízovisti či dobrého vkusu – to je nutné zdůraznit. Dirigent Ben Glassberg Hypnos zvukově perfektně vyvážil a zmíněné rytmické záludnosti držely pohromadě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Čas provedení také napověděl, že tempové předpisy byly maximálně dodrženy – partitura uvádí stopáž cca 15 minut a tak tomu i bylo.
Celkový feeling provedení byl navíc opravdu romantický, dynamické vrcholy měly potřebný objem, ale nezněly zastarale, ani jako retro. Byla to soudobá hudba, jaká by se měla na koncertech objevovat zcela běžně a bez řečí. Vzhledem ke komornímu obsazení se navíc bez problémů hodila i do prostor Rudolfina, takže to byla premiéra veskrze úspěšná.
Jako zbytečná nicotnost vyšuměl následující Mozartův Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 – zdálo se, že tahle hudba příliš nezajímá dirigenta ani hornistu Alexandra Collarda a orchestr se jen mechanicky vezl. Collard na závěr první poloviny přidal Messiaenův Appel interstellaire – Mezihvězdné volání pro sólovou hornu. Po nezáživně zahraném Mozartovi koncert vystřelil opět hodně vysoko a ocenilo to i publikum – jeho ohlas na Vosečka i Messiaena byl znatelně vřelejší než na ledabyle splněnou mozartovskou „povinnost“.
Šimon Voseček: Hypnos. Intermezzi of the Night pro komorní orchestr (2018). Skladba vznikla na objednávku festivalu Pražské jaro za finanční podpory nadace Ernst von Siemens Musikstiftung. Světová premiéra 19. května 2019 v rámci 74. ročníku festivalu Pražské jaro. Orchestr PKF – Prague Philharmonia, dirigent Ben Glassberg, Praha, Rudolfinum.