- Inzerce -

Petr Haas: Mocná sebevražedná hudba

Pokud by maďarský barový pianista a skladatel Rezsô Seress v roce 1933 nepublikoval píseň Szomorú Vasárnap (Ponurá neděle), pravděpodobně by zůstal zcela neznámou postavou. Jeho skladba se však během několika let stala hitem doma i v zahraničí a zároveň se proslavila jako „hymna sebevrahů“. Při jejím poslechu si podle neověřených zdrojů vzalo život několik desítek lidí. Ze stejných pramenů vyplývá, že produkce Szomorú Vasárnap měla být v Maďarsku pro svou účinnost na blíže neurčenou dobu zakázána a stejný osud prý potkal ve Spojených státech její anglickou verzi Gloomy Sunday. Sám Rezsô Seress před 44 lety 11. ledna 1968 spáchal neúspěšnou sebevraždu skokem z okna. Po převezení do nemocnice se oběsil na ocelovém drátě. Hudba je pověstnou mocnou čarodějkou, ale stejně tak i doménou pro uplatňování podobně příznačného osobního vkusu. 

Bilance sebevražd spojených s dnes již proslulou písní podněcuje k úvahám, zdali tato skladba neobsahuje nějaký modus operandi, který hudbě propůjčuje takto mocný účinek. Skladba ale po ohledání nevykazuje žádné anomálie a svým formálním ustrojením, melodikou, rytmikou, harmonií atd. nevybočuje z běžného průměru. I její výrazový typ by bylo možné najít v celé řadě jiných a stejně tak beznadějnost vyjadřujících skladbách. Zcela transparentní a nikterak sofistikovaný patos obohacený o postupy známé z maďarských lidových tanců nebo z idealizací čardáše zde také nezaznívá poprvé ani naposled a něco podobného je možné nad ránem slyšet v leckteré maďarské hospodě či ve vinných sklípcích na jižním Slovensku. Přesto je ale svým fatálním dopadem proslulá právě tato a nikoliv jiná píseň.

Ve své podstatě je Chmurná neděle skutečně geniální skladbou. Stačí ji na správném místě, ve správný čas a správným způsobem přednést, a účinek je s vysokou pravděpodobností takřka zaručen. Některé proudy antické filosofie v hudbě spatřovaly přesvědčivý obraz mechaniky světa a hudba se v té době jevila jako zázračný nástroj komunikace zprostředkující například „božské ctnosti“ nebo obcování s Universální podstatou vesmíru. Podobné uvažování nabíralo na intenzitě v latinském středověku, bylo vlivným myšlenkovým proudem v období tzv. revoluce humanismu, ovlivnilo i celý teoreticko-estetický aparát barokní hudby a vydrželo až do příchodu osvícenství. Hudbě byla přisuzována výjimečná moc a schopnost tišit i podněcovat pověstné „vášně duše“. Szomorú Vasárnap přesvědčivě zapadá do komplexu těchto úvah a navíc se jako doprovázená jednohlasá melodie shoduje například se spekulativní představou některých teoretiků počátku 17. století o podobě „kouzelné“ a mocné antické hudby. Několik akordů podkládajících stupňovitou melodiku přednášenou procítěným hlasem, dokáže vyvolat takové pohnutí a afekty, že latentní sebevrah přestane váhat a opravdu si sáhne na život. Rezsô Seress tedy buďto potvrdil dnes již tisícileté představy o zmiňované skryté a hermetické či okultní moci hudby, anebo jeho píseň s tragickým výrazem prostě jen zazněla ve správnou chvíli na správném místě, tedy v období silné ekonomické i politické krize bohaté jen na sebevražedné tendence. Případně je pravda ještě někde jinde a lidé, kteří odcházejí ze světa vlastní rukou a za doprovodu hudby, si vybírají takovou dramaturgii svých posledních okamžiků, která odpovídá jejich naturelu či vkusu. Co pak v hudbě chtějí slyšet, to tam je.

Podle informací Judas Priest Czech Fansite rozpoznali dva mladí Američané ve skladbě  Beyond the Realms of Death britské metalové skupiny Judas Priest jasnou výzvu „do it“. Uposlechli a vzali si život. Případ se v roce 1990 dokonce dostal k soudu a skupina byla obžalována za podněcování k sebevraždě. Podobných incidentů se jistě odehrála celá řada a mohla u toho znít hudba z oblasti country, folku, techna nebo středního proudu 80. let. Někdo si ale sáhne na život u hudby W.A. Mozarta, speciálně pak u jeho Requiem, u kterého zemřel sám skladatel. Proslulost však získala jen Szomorú Vasárnap.