Utichl jeden z hlasů jiné hudby.
Březnovou šedesátku Petr Slabý nestihl o pár týdnů. Určitě by ji pojal ve svém rozevlátém stylu, vážná nemoc, s níž se potýkal od loňského podzimu, ale včera řekla ne.
„Co je to za archetypální máničku?“ optal se mě kdysi dávno na nějakém koncertě Federsel. Petrovy texty samozřejmě znal, viděl se s ním tehdy ale poprvé. A máničkou, v poslední době ohnivou, Petr zůstal. Jeho doménou bylo zkoumání žité přítomnosti takzvané jiné hudby – potkali jsme se na desítkách koncertů, nová alba sháněl nepřetržitě a referoval o nich v řadě periodik v Čechách i na Slovensku a v rozhlasových pořadech na Vltavě. (Pod první zmínkou o mé – a kolegy Bakly – tvorbě je ostatně podepsán také on, díky za pochopení termínu „koko“.)
Formát krátké recenze či medailonku mu byl nejbližší, objemná dvojice svazků Svět jiné hudby, kterou sestavil se svým otcem Zdeňkem, ostatně byla spíše souborem spontánně vzniklých, stylově různorodých povídání než žánrově sjednocenou, věcnou příručkou.
Autorským týmem HIS Voice během třiadvaceti let prošla víc než stovka psavců. Petr patřil k těm nejvěrnějším a recenze na tituly, v nichž se jazz prolínal s avantgardou a improvizací, psal téměř do poslední chvíle. Projděte si je, poslechněte pár těch desek a nezapomeňte při tom na řízný grunt, který Petr připomínal svou přezdívkou, již si vetknul i před zavináč. Gabba gabba hey! Vlastní „pankáčké puzení“ tento profesí filmař ostatně realizoval i v kapele Ušní střevíc.