Bylo nebylo, dva kluci z finského městečka se rozhodli, že když už nemůžou najít práci, je třeba trávit čas aktivně. Zbalili si, co mohli a začali jezdit po Evropě hrát grindcore. Jejich turné se obešlo bez manažerů a organizátorů, bez aparatury a bez proudu. Nikdo je nikam nezval oni sami pozvání nepotřebovali. Premiéru si odbyli v lese, šňůru pokračovali na skokanském můstku nad jezerem, potom na mostě nad rušnou dálnicí, další zastávka byla na staveništi, až konečně dorazili do města před supermarket. A tam už byli i lidi. A to byl začátek fenoménu, zvaného urban grind.
Řeč je o finském duu performerů Ramin Kuntopolku, kteří už 2 roky jezdí po světě jen s torzem bicích a megafonem. Jsou jedinou neelektrifikovanou grindcorovou kapelou na světě (pokud jim odpustíme baterie v megafonu). A jak už jsme naznačili, kromě elektřiny nepotřebují ani podium a někdy ani publikum. Využívají tak základní vlastnost grindcoru a sice extrémní hlučnost, která jim dovoluje hrát na místech s konkurenčními hlukovými zdroji (dálnice, staveniště a hypermarkety) s významnou šancí, že produkce bude slyšitelná. Po přesunu do města se stávají soundtrackem ke každodenním projevům šílenství zvaného civilizace. Hrají všude, nejlépe tam, kde nikdo před nimi veřejně nehrál. Na parkovišti, u vstupů do paláců konzumu, v oprýskaných dvorech, na záchodech, ve vestibulech,… před vstupem do výtahové kabiny ve finských obchodních centrech si ověřte, zda tam nečíhají Ramin Kuntopolku. Pokud ano, produkci spustíte otevřením dveří.
Ramin Kuntopolku prozíravě vyřadili v grindcoru již přežilou kytaru, k produkce jim stačí pouze pouze bicí a megafonem zesílený řev (či growling, chcete li). Popularity by dosáhli patrně i bez demonstrativního útěku z koncertních pódií, výkony bubeníka Ramiho patří k tomu nejlepšímu, co lze na scéně potkat. Jeho hra se vymyká z žánrového stereotypu: pěti až dvacetivteřinové mikrosongy jsou inspirovány tím nejstarším grindcorem jako Fear of God nebo raných Napalm Death, přičemž charakteristické jsou ostré starty, kosmická rychlost, pestrost a nečekané konce skladeb.
Grindcorové emoce
V dokumentu Ramin Kuntopolku – An Interview se představují jako křehcí ztroskotanci, kteří jakoby utekli některého z filmů bratří Kaurismakiových. Mluví Saku, Rami nemluví, ten prý „jen bubnuje“. Křehký autista Rami v dokumentu skutečně buď mlčí nebo tiše syčí a gestikuluje, případně starostlivě oprašuje prachovkou svého kolegu. I na svých performancích ukazují trochu jiný přístup k hudební spolupráci, než jaký bychom u „drsné“ extrémní kapely čekali. Zpěvák se často nachází až v intimně těsné blízkosti bubeníka, opírá se o buben, sedí na něm, sedí bubeníkoví na zádech aj. Inu kamarádi.
Děláme to pro peníze.
Rádi se fotí s balíky padesáti- a dvacetieurovek s podtitulem „děláme to pro peníze“. A vskutku. Peníze nevybírají, jsou li pozváni na festivaly, hrají u vchodu nebo u toalet, nikdy však ne na podiu, nahrávky nenahrávají, snímají pouze videa, která poskytují v dobré kvalitě na youtube. Jediné, co vydali jsou trička s vlastním logem, což jim lze tolerovat.
Tvorba Ramin Kuntopolku je intermediální záležitost, nejde jen o hudbu, ale také o foto a video dokumentaci jejich terénních setů. Fotografie dvou grinderů v černé a bílé kukle v akci na pozadí kýčovité finské přírody mluví jasně: pokoušíme se komunikovat, ale nemáme iluze, že nás někdo bude poslouchat, ať jsme tedy aspoň slyšet. Ztělesňují esenciální prvky grindcoru, které jiní epigoni spolehlivě ničí: blízký kontakt s posluchačem, nezaznamenatelnost, nesmyslnost, nerentabilnost a nepřizpůsobivost.
Ramin Kuntopulku slibují, že v roce 2013 budou koncertovat před největším českým (i evropským) grindcorovým festivalem Obscene Extreme. To jsem zvědav.
