Rudresh Mahanthappa: Samdhi
ACT Music + Vision (www.actmusic.com)
Samdhi znamená něco jako mezičasí nebo meziprostor nebo spřežení obou významů, a to právě odpovídá novému albu stále populárnějšího Rudreshe Mahanthappy, amerického saxofonisty indického původu. Mahanthappa (s altkou a laptopem) na něm vévodí s devíti skladbami, avšak svým spoluhráčům tu ponechal místo pro tři exkurzy: David Gilmore (s elektrickou kytarou) a Rich Brown (s elektrickou basou) mají po jedné příležitosti, zatímco bubeník Damion Reid a hráč na mridangam a kanjiru „Anand“ Anatha Krishnan dali dohromady kompozici Meeting Of The Skins. Tito spolutvůrci CD si samozřejmě své šance chtějí užít, a tak se na nich vyřádí i sólisticky, což poskytuje žádoucí rozpty(ý)l(ení).
V centru dění však je pochopitelně saxofonista, který v průběhu celé akce, nahrané už v říjnu 2008 v brooklynském studiu, prostřídává plný, až slavnostní tón s jemnou příměsí exotičnosti (při níž hraje nezbytnou úlohu Krishnan) se vzrušeným tanečním virválem, vhroužení do melodie podminovávané bicími s hazardním zrychlováním, úsečnost až úsekovost jednotlivých tónů s vemlouváním/namlouváním ozvěnově se nabalujícího (až troj)zvuku. Ostatní nástroje mu bystře odpovídají navracenkami melodických skupenství, podporují ho hutnými hloučivými podklady, přičemž vrhcáby rytmu rozdmýchávají celkové dění a vbíjejí se vám do paměti (Reid je tu k neutahání). Rytmika jako celek si občas nárokuje jazzrockovou etapu, smeče souher jsou svědectvím sounáležitého reagování i občasného dohadování všech zúčastněných.
Dvojpólovost celého alba nespočívá pouze mezi přikloněním k modernímu jazzu či odezvě indické tradice (neakcentované nadměrně), ale i mezi magičností soudobé elektronické hudby a odezvou minulostní fúze, protkané občas nátryskem hip hopu. Sám Mahanthappa přiznává vliv Grovera Washingtona Jr. či Davida Sanborna (vedle jiných) a my je občas zaznamenáváme, nicméně jeho osobitost, daná i málokdy slýchanou hbitostí, kvapíkovostí, rozverností, je nabíledni. Je to on, kdo dokáže rozvírat tónový vějíř a vykázat případně rytmiku do „podzemí“, kdo skladbu na plný plyn mžiknutím oka převede do přemítavého oddechu, kdo od bezstarostného poletování přejde do jukání zpoza rohu. Při těchto přeletech nad kukaččím hnízdem skladby mu čtveřice spolutvůrců sekunduje tu metronomickým proklepáváním, tu prostřídáváním vůdčí role (Gilmore v Rune), tu samovolným akceptováním rytmické výhybky a ztišení do oddechového „mezidobí“, ale i samozřejmostí, s jakou tolerují občasné návraty některých sentencí.
Závěrečné skladby jsou věnovány ženám, a právě v nich se znásobeně prezentuje měkký, lahodný tón Mahanthappovy altky, jemný, nevyzývavý, ale vzývající, velebně velebící, k čemuž se v umírněné poloze přiklánějí ostatní…ad infinitum. Je to naprosto správné, protože ženy… ale co vám budu vykládat.
