- Inzerce -

Různé odstíny křehkosti

Nové CD s kompozicemi Ondřeje Štochla.

Před devíti lety jsem se proposlouchával prvním profilovým CD Ondřeje Štochla Na cestě k vlídnosti, které mapovalo jeho skladatelskou cestu mezi lety 2004 a 2010. Nyní je díky Českému rozhlasu coby vydavateli a podpoře získané internetovou kampaní na světě další kapitola, v níž dává Štochl nahlédnout do své tvorby mezi lety 2016 a 2021 s jedním „historickým“ odbočením do roku 2007. Minulé CD ukazovalo, jak se skladatel propracovává od dramatičnosti k osobité verzi redukcionismu, práci s tichem a plynutím času. Aktuální kolekce na první poslech potvrzuje, že jemné odstiňování tónů a všeobecná zdrženlivost ve výrazu jsou stále v centru jeho zájmu, což koneckonců potvrzuje i název celého alba, Echo fragile. Po zvukové stránce CD nabízí pestrou paletu od sólového vibrafonu přes nejrůznější komorní kombinace až po orchestr se sólistou.

Úvod patří ve skladbě Advent. O příchodu anděla JIN (2019) právě sólovému vibrafonu, jehož paličky třímá Martin Opršál. Nástroj se rozeznívá ve vlnách od nejhlubších po nejvyšší tóny s občasným zapojením smyčce a jeho chvějivý zvuk se slévá do hypnotických ploch. Na několika místech, postřehnutelných jen při soustředěném poslechu, se k vibrafonu přidá také sólistův vokál. Pro smyčcové kvarteto vídeňského Ensemble Lux vznikla kompozice Pramen z jeskyně bezmoci (2016). Až romanticky vyklenuté melodické oblouky se střídají a prolínají s plochami flažoletů, škrábáním a dalšími technikami rozšiřujícími zvukovou paletu smyčců. Osmiminutové dílo uplývá jako série epizod, z nichž každá je charakterizována kombinací melodických a témbrových prvků. Dvě řady Mikroludií po pěti kusech (2016 a 2018-2021) hraje Ondřej Štochl s houslistkou Terezou Horákovou. Autor je v bookletu charakterizuje jako časosběrný cyklus zaměřený na co největší redukci prostředků. Kousky o délce od jedné po necelé tři minuty se vždy točí kolem jedné myšlenky, ať to jsou rozložené akordické figury nebo melodie hrané střídavě v unisonu a v dialogických ozvěnách. Pocit, že jde o velmi křehký dialog dvou osobností, jakoby symbolicky stvrdí, když se v závěru posledního z Mikroludií přidá k nástrojům i kratičký zpěv. Mezi první a druhou řadu je vložena skladba Živý motýl (2019) pro soprán a komorní soubor, která je postavena na textu osmiletého dítěte s autismem. Osm řádků poeticky-filozofické úvahy nad krásou a užitečností je v průběhu skladby zkoumáno z různých stran a hlas zpěvačky Ireny Troupové jej za doprovodu Brno Contemporary Orchestra přenáší na různé emocionální roviny. Zvláštní poetičnost textu vyznívá nejlépe tehdy, když zpěvačka zpívá nejméně a přiblíží se mluvenému slovu. Dramatický operní přednes jako by text posouval do lehce nepatřičných sfér. Kvintet (2017) pro housle, violoncello, klavír a kytaru působí jako rozvinutí myšlenky Mikroludií pro větší obsazení. Čtyři miniatury v podání Štochlova „domovského“ ansámblu Konvergence jsou ale oproti Mikroludiím již přeci jen dramatičtější a navzájem propojenější. Jednotlivé hlasy se neustále proplétají, nastupují s rytmickými pulzacemi, které jsou následně překryty dalšími vrstvami. Protiváhu úvodnímu Adventu tvoří JIN – nostalgie a naděje (2017) pro sólový vibrafon (opět Martin Opršál) a orchestr ve třech skupinách, jímž je PKF – Prague Philharmonia s dirigentem Ilyichem Rivasem. Tématem skladby je podle autorových slov rezonance a vibrafon je vybrán coby nástroj rezonující s impulzy ze svého okolí. Sólista s orchestrem jsou ve velmi těsném propojení, jako by zvuky sólového nástroje do sebe skutečně přijímaly tóny orchestrálního okolí a naopak jeho part jako by se proměňoval v plochy smyčců, ozvěny trubek nebo hluboké víření bicích. Poté, co se orchestr vytratí do pianissima, přijde čas na komorní Epilog (2007) pro altovou flétnu, violu a violoncello, opět v podání členů Konvergence. Střídají se v ní místa neklidného melodického pohybu s prostory pro zpomalení, po němž se hlasy opět rozběhnou.

Hudba Ondřeje Štochla, tak jak je poskládána na tomto CD, tak trochu klame tělem. Po prvním poslechu lze mít pocit, že jsme slyšeli sedmdesát pět minut hudby tiché a zklidněné. Teprve později se dostaví zjištění, že ve skutečnosti je tu řada míst dosti hlasitých, rytmicky úderných i expresivních. Jsou ale natolik zdařile propojena s celkem, že zatímco tichý flažolet může působit jako celý orchestr, fortelný úder do kláves zní jako tiché mávnutí velkého křídla. Hlasité tóny mohou být stejně křehké jako ty nejjemnější.

Ondřej Štochl ke svým skladbám píše komentáře, které sice nemají charakter programu v romantickém smyslu, ale zároveň často poskytují poměrně výrazné nasměrováni k určité posluchačské perspektivě a asociačním okruhům. Navzdory jejich podnětnosti je možná lepší nejprve si tuto hudbu poslechnout bez seznámení s texty. Budete si tak moci porovnat skladatelovy myšlenky s tím, kam hudba nasměrovala vás.

Ondřej Štochl: Echo fragile
Ondřej Štochl / Radioservis (www.radioteka.cz)