Ryoji Ikeda: Ultratronics

  

2. prosince vyšlo nové album v Paříži žijícího japonského audiovizuálního umělce Ryojiho Ikedy. Ultratronics udělá zajisté radost všem dosavadním mistrovým fanouškům a možná nepodbízivě oslovuje i další.

Na opravdu novou autonomní desku od tohoto radikálního tvůrce čistých digitálních struktur si posluchači počkali devět let. V čase od vydání titulu Supercodex si však mohli užít jeho audiovizuální instalace (včetně té v Plzni v roce 2015), k nim publikované soundtracky, nebo koncertní nahrávky.

Ikedova nová práce zrála dlouho. Výchozí materiál k ní vznikal prý již během 90. let a jeho výsledné zpracování do zvukového ztvárnění destilovaných toků nul a jedniček probíhalo zase postupně během uplynulého desetiletí. Deska je ale tu a s její pomocí máme opět možnost setkat se s jednou z nejabstraktnějších podob digitálního techna, jak to ostatně máme od tohoto autora rádi. Ve většině ze sedmnácti kompozic zůstává věrný pečlivě vystavěným strukturám šumů, glitchů, pískanců či pulzů, které možná často spíše jen v posluchačově mysli navozují dojmy žánrových odkazů k technu či minimalismu. Oproti dřívějším počinům jsou však tentokrát obohaceny i o více „lidských“ stop. Od počátku se tu vyskytují například úryvky řeči, angličtiny, byť vyslovené nějakým elektronickým generátorem.

V tracku Ultratronics 07 na nás ale najednou vybafne dokonce standardní beat odkazující k hip-hopu či industrialu konce minulého století, další part tu přiznává snad i inspiraci alikvotním zpěvem. Stopy tradičnějšího hudebního přemýšlení pak můžeme mít tendenci hledat i dále, někde nás ve správnosti takového přemýšlení utvrdí i náznaky standardnějších harmonických kadencí. Konkrétní autorovy motivace pro tyto jevy se však zřejmě nedozvíme vzhledem k tomu, že Ikeda svou tvorbu nikdy příliš konkrétně nekomentuje. Dojmy mohou být různé, o nějaký tah na branku směrem k mainstreamovějším hudebním směrům zřejmě nepůjde. Ani na tyto konkrétnější žánrové prvky se nám nebude chtít začít najednou bezstarostně tančit. Spíše navozují vizi postupně mizejícího lidského vkladu do chodu autonomně fungujících algoritmických technologických procesů, i tak jimi získává deska charakter jakéhosi příběhu.

Závěrečné kompozice pak přinášejí táhlejší průběhy a celkově nižší intenzity, úplný závěr pak patří jedinému pískajícímu tónu, stejnému, kterým celá kolekce i začíná. Vybízí tak nahrávka k opakovanému či úplně zacyklenému poslechu? Já tuto výzvu přijal a mohu všem doporučit totéž.

Ryoji Ikeda: Ultratronics
NOTON (https://noton.info)