Simeon ten Holt: Canto Ostinato
Van Veen Productions (www.vanveenproductions.com)
Do jaké délky je třeba natáhnout banální materiál, aby se proměnil v něco zajímavého? John Cage tvrdil, že budeme-li cokoliv opakovat čtyři, osm, šestnáct atd. minut, nakonec to přestane být nuda, a několik generací minimalistů toto tvrzení podrobovalo a podrobuje zátěžovým zkouškám – s různým výchozím materiálem a různými nároky na posluchačovu výdrž. V Evropě se radikálnímu minimalismu nikdy moc nedařilo, zdejší skladatelé jako by měli strach z jednoduchosti a nevěřili ve vytrvalost publika. Canto Ostinato holandského skladatele Simeona ten Holta je v tomto ohledu výjimkou. Holt (ročník 1923) chvilku studoval u Arthura Honnegera a Daria Milhauda, evropských velikánů, považoval to ale za pouhý „dekorativní zážitek, bez jakéhokoliv významu pro komponování“. V padesátých a šedesátých letech experimentoval s atonalitou a serialismem, jak kázal dobový mrav, v letech sedmdesátých přišel zlom. V roce 1979 mělo premiéru Canto Ostinato, jehož struktura připomíná slavné In C Terryho Rileyho, tedy sekvence motivů, jejichž opakování je ponecháno na interpretech. Jako předěly jsou vloženy krátké sekce, u nichž je hráčům svoboda odebrána. Obsazení není přesně definováno, skladba je ale šitá na míru klavíru a jiným klávesovým nástrojům. Na rozdíl od In C, kde mohou kombinací modelů vzniknout pěkně kakofonické shluky, je Canto skrznaskrz tonální. Modely jsou poskládány tak, že je prostor jen pro zcela nepatrné disonance, vykukující nesměle z neotřesitelných harmonií. Vše plyne v proudu šestnáctinových not, basová linka a akordy se skládají do kadencí toho nejvlezlejšího z popových písniček. Pozornost upoutává především zhušťování a ředění melodicko-harmonického vývoje. Po dlouhých pasážích beze změny harmonie náhle nastoupí „normální“ sekvence akordů, až máme pocit, že se v příštím taktu přidají bicí a zpěv. Namísto toho se ale po chvíli hudba opět zasekne na jednom souzvuku.
Canto Ostinato patří prý k nejúspěšnějším skladbám holandské soudobé vážné hudby. Hraje se v nádražních halách, v dešti pod velkým stanem, provedení jsou pojímána jako atrakce ve veřejném prostoru. K dispozici jsou nahrávky pro jeden klavír, čtyři klavíry, klavíry a marimby, harfy. Aktuální CD má stejné obsazení jako premiéra: tři klavíry a varhany. U klavírů sedí manželský pár Jeroen a Sandra van Veen (on je také vydavatelem a hlavním propagátorem Holtovy hudby) spolu s Marcelem Bergmannem, na varhany hraje Aart Bergwerff. Jeho nástroj tu slouží jako příjemné dobarvení; ucho jej většinou zaregistruje až po chvíli, protože pianisté prostor uvolní málokdy.
Hodnotit tento druh hudby lze těžko. Ve srovnání s průlomovými kompozicemi Reicha, Rileyho a Glasse, je tu hodně klasické harmonie a s ní spjatých emocí (podobně jako třeba u Michaela Nymana), po dvou hodinách poslechu ale uši a mozek vnímají ohrané postupy jinak. Jestli se jimi nechají spokojeně unést, nebo naopak prchnou z jejich dosahu, to bude záležet na nastavení každého posluchače.
