- Inzerce -

Stanislav Abrahám: Lithuals

Nahrávka s názvem Lithuals je kolekcí kratších skladeb zahraných na litofon. Nástroje tvořené soustavou znějících kamenů patřily zajisté mezi nejstarší hudební nástroje vůbec.

Stanislav Abrahám je významným českým zvukovým umělcem, který si prošel zajímavým vývojem. Od hraní v elektronických kapelách a působení na místní experimentální i klubové elektronické scéně se přes mnoho audiovizuálních i čistě zvukových projektů dostal až k ohledávání akustického zvuku např. při hře na gongy a k nahlížení na zvuk jako na léčivou energii. Svůj litofon sestavil z několika kusů opuky z místa, kde kdysi leželo pravěké sídlo a o pár tisicíletí později tam byl zřízen opukový lom. Snadno opracovatelný kámen byl tehdejším oblíbeným stavebním materiálem. Abrahám rozeznívá svou sbírku kamenů neokázale a jaksi skromně. Album působí jako cyklus miniatur a ve výsledku je zde vlastně zbytečné hovořit o skladbách. Nahrávky působí především jako spontánní události, výměny energie s primitivním nástrojem.

Abrahám píše, že hraní na kameny je pro něj opravdu rituál, jenž ho “osvobozuje od všech konceptů, které se za tisíce let na fenomén hudby nabalily”. Spíše než obecně lehce nadužívaného výrazu rituál na mě působí nahrávka jako jakési cvičení – psychomagický akt, jímž ze sebe hudebník setřásá mnohé kulturní nánosy a také očekávání, jak má hudebni produkce vypadat, znít a jak se má provozovat. K tomu je jistě hromada znějících kamenů ten nejlepší prostředek a tato nahrávka optimální zprávou o proběhlém nebo probíhajícím procesu prožívaném právě jen zainteresovanou ososobou, zatímco my ostatní si ho musíme pouze představovat. S vědomím tohoto přístupu je pak zbytečné hodnotit Lithual jako běžnou hudební nahrávku, přesto sem ještě něco v tomto duchu napíšu, abych uspokojil očekávání čtenářů hudebních recenzí.

Zvláštní je, že všechny nahrávky jsou krátké a často se na konci jen zvláštně vytratí. Někdy to působí, jako kdyby hudebník prostě náhle přestal hrát a odešel dělat něco jiného, to ale pokládám za svého druhu úspěšné završení pokusu o odhazování kulturních nánosů. Osobně bych ale opravdu delší rozsah uvítal. Domnívám se, že i jako pasivní posluchač bych se při delším poslechu mohl propadnout o nějaká ta kulturní patra hlouběji.

Zatímco Lithual 1 zní skoro až jankovitě, Lithual 2 zpomalí a dá více vyznít stereoprostoru nahrávky, Lithual 5 pak obsahuje i určitou porci ticha, což má možná posluchači napovědět, o jaký druh poslechu se má pokoušet. V Lithualu 10 se opět vrací jakási bujnost až popěvkovitost a v rámci alba by mohlo jít o jakýsi pravěký hit, který si budete zpívat cestou z práce do jeskyně nebo chýše z mamutích kostí. Lithual 13 přidá na hlasitosti, intenzitě a také na obměnách rytmu. Tato skladba nejcitelněji vyvolává dojem, že by mohla pokračovat mnohem déle, skončí však stejně náhle jako ostatní. Výborným závěrem desky je pak Lithual 14, v němž skvěle vyznívá rozdílné ladění jednotlivých kamenů a hlavní perkusivní motiv se postupně zpomalí až do zklidňujícího závěru.

Stanislav Abrahám: Lithuals
(https://stanislavabraham.bandcamp.com)