Stanislav Abrahám: Shapescapes
(https://stanislavabraham.bandcamp.com)
Hudebník a zvukový designér Stanislav Abrahám nás na albu Shapescapes pouští do své zvukové kuchyně. Ovšem jen na krok, abychom toho neviděli moc a mohli se těšit na další příběhy. Nyní předkládá Abrahám posluchačům podle svých slov fůzi elektroniky a field recording jako logický výsledek svého pohybu mezi hudbou, sound artem a zvukovým designem.
Pro celé album je typický precizní zvuk. Album lze poslouchat i potichu, ale při hlasitém poslechu se projeví další jeho kvality – měkký a prostorný zvuk, výrazné a čisté basy. Zvukové spektrum je plné, nejen ve vyšších frekvencích, jak tomu často u alb s vyšším podílem terénních nahrávek bývá. Zvuky field recording jsou někdy cudně upozaděny, nebo elektronicky proměněny k nepoznání, jinde ale skládají svůj vlastní příběh s překvapivě dramatickým potenciálem, jako například v poslední skladbě Goldcut, která ovšem jakoby skončila trochu předčasně a závěr příběhu už se nedozvíme. Digitální křupání střídá kapání vody, nebo typický zvuk kroků ve sněhu, zvuky přecházejí plynule z reality do digitálního světa a zpět.
Úvodní Last Valley mísí ambient s beatem tvořeným terénními nahrávkami a přes zvuky kapek se zmetamorfuje až do ušlechtile zkreslených digitálních zvuků. Druhá skladba Center of the white pokračuje nenápadným zadušeným groovem řinčícím digitálním zkreslením. Chilkoot, patrně nejsilnější skladba na albu, je dramatická hudba vystavěná na půdorysu ambientu s decentními zvuky v pozadí a s ušlechtilou smýkanou melodií v popředí. Upstream je hypnotická minimalistická skladba s podivuhodnou basovou linkou, ve které se pod povrchem děje spoustu nenápadných věcí. Celou dobu jsem čekal na finále v podobě nástupu beatu, to se ale nedostavilo. Shapescapes není žádná pop music. To se naplno ukáže v poslední, už zmíněné skladbě Goldcut, kde mají rozhodující slovo právě terénní nahrávky decentně podpořené elektronickým riffem. Alespoň pro mne druhý vrchol desky.
Albu lze vytknout snad jen úspornou délku. Některé skladby jakoby byly jen studie a jejich plný potenciál by se rozvinul až při dvojnásobné stopáži. Po třiadvaceti minutách je po všem a to je škoda. Takhle si budete muset Shapescapes pustit dvakrát za sebou.
