Violoncello v devateru kompozic českých skladatelek.
Štěpán Filípek je violoncellista, který působil například v Miloslav Ištvan Quartet nebo v klavírním triu Solaris 3. Vystupuje i sólově, a právě tuto stránku své činnosti představuje na albu nazvaném 9, které vyšlo na konci minulého roku. Číslice v názvu odkazuje k počtu skladatelek, jejichž díla na desce najdeme, přičemž jde o výsledek dlouhodobého zájmu interpreta, jemuž navíc pomohlo „postrčení“ Martina Klusáka. Ten v roli dramaturga Českého rozhlasu věnoval prostor českým skladatelkám a Filípka oslovil k nahrání skladby Canto Amoroso od Ivany Loudové z roku 1996. To je také nejstarším dílem v aktuální kolekci. Hudba Ivany Loudové je tu vystavěna z dramatických oblouků rodících se z určitého melodického tvaru. Slyšíme dlouhá glissanda, přelévání mezi krajními polohami nástroje a občasné brnkání. Jednohlas přejde ve dvojzpěv melodie doprovázené prodlevou na prázdné struně.
Další skladbu, Suitu pro violoncello napsala Petra Šuško v roce 1997. Jak autorka vysvětluje v krátkém doprovodném textu, skladba je postavena na modálních řadách a intervalovém výběru z nich. I bez této informace je slyšet, že se nám před ušima rozvíjí melodická kombinatorika, v níž můžeme sledovat metamorfózy. Hudba rozdělená do pěti krátkých vět je dramatická, občas se na violoncello tak trochu bubnuje, jindy se smyčec rozjede v motorickém rytmu. Čtvrtá věta s přerývaným střídáním smyčce a brnkání na chvíli zpomalí čas, aby nás pátá opět pohnala vpřed.
Safranbolu Lenky Noty z roku 2003 je inspirováno autorčiným pobytem v Turecku, což se na první poslech projevuje především jemnými mikrointervalovými skluzy a úhyby. Díky nim i díky volnému tempu zní hudba trochu jako nářek. Ve druhé půli se nálada posune k větší meditativnosti, k čemuž navede pokles do hlubších poloh i prodleva prázdné struny podkládající melodii. Na konci nástroj opět vyšplhá do výšky a v téměř zastaveném čase vyšumí do ticha.
Po třech starších kompozicích přichází na řadu díla vzniklá v posledních dvou letech, některá pak psaná přímo Štěpánu Filípkovi na míru. Ve své Hypnóze se Soňa Vetchá snaží pohrávat si s psychikou posluchačů střídáním různých typů zvukového materiálu. Na jedné straně to jsou dlouhé tóny všelijak rozkolísávané a rozladěné, proti nimž stojí rytmicky se sypající skupinky not. Hudba je to energická až agresivní, což poněkud neladí s obecnou představou hypnotičnosti. Na druhou stranu jistý pocit zavalení informacemi, napětí z nepravidelného střídání poloh a intenzivního zvukového tlaku může být také považován za hypnózu.
Uspávanka Markéty Brothánkové nabízí kontrastní polohu a také prostor pro sólistovy vokální projevy. Pomalé neznělé brnkání se proplétá s hlasem dělajícím „šššš“. Následně se rozjede hudba opravdu uspávanková, s opakovanými jednoduchými melodickými tvary, hlubokou prodlevou na prázdné struně, na konci přelévání flažoletů a jemné brnkání. Střídmost Petry Čtveráčkové je střídmá časovým rozsahem tří vět v délce od necelé minuty po necelé dvě. Do tohoto trvání dokázala skladatelka vměstnat rychlé běhavé pasáže, dlouhé tóny a průlety celým rozsahem nástroje.
Hana Foss a její Malé radosti na album vnášejí kus nekomplikovaného melodična inspirovaného lidovou hudbou včetně interpretova „juchnutí“ a napodobování stylu hry valašských muzikantů. Některá místa lehce protiřečí deklarovanému záměru „nesklouzávat k folklorismu“, ale folklorně znějící pasáže jsou od sebe odděleny kontrastními bloky drnkání, kdy violoncello zní téměř jako kytara.
Třes od Dariny Žurkové obrátí pozornost od melodie zpět k jiným složkám hudby. Poloznělé plochy se různě přelévají, hlavní roli tu hraje témbr, a to spíše v nekomfortních polohách. V půli se do věci vloží Filípkův hlas hučením a neartikulovanými zvuky, končíme rytmizovanými skřípavými průlety smyčce po strunách. Finále pak obstará Zuzana Michlerová s kompozicí Světlo světa. Opět se tu sólista prezentuje i vokálně, když nad doprovodem cella přednáší biblický text se vší vážností modlitby. Prokládají to rychlá arpeggia a rozklady od nejhlubších po nejvyšší polohy. Vše je tradičně harmonické, místy technicky virtuózní. Trochu ruší decentní neladění zpěvu a nástroje slyšitelné v některých momentech, v nichž není jisté, zda jde o záměr.
Po stránce dramaturgie je album vyvážené, žádná ze skladeb vyloženě nevyčnívá, jako celek ukazují různé polohy toho, co se na počátku 21. století na poli kompozice nabízí ve spektru od průzračného zklidnění až po komplexní struktury. Ačkoliv to není typ hudby, již by člověk poslouchal v kuse, a je pravděpodobnější koncentrace na jednotlivá díla, funguje 9 i jako celek, jak procházka různorodými prostory spojenými jedním témbrem.
Má devatero děl nějaké společné rysy? Zdánlivě samozřejmá odpověď, že je spojuje nástroj, pro který jsou psány, skrývá ještě jednu vrstvu. Téměř ve všech případech se tu zdají být zdůrazňovány široké možnosti violoncella, řada skladeb jako by si dala závazek využít je zplna. Předvádí se tónový i dynamický rozsah, schopnost vícehlasé hry a neobvyklé techniky. Jako by violoncello autorkám diktovalo: „Toto všechno dokážu, tak to nezapomeňte do partitury napsat.“ To není myšleno jako kritika, spíš jako připomínka toho, že nástroje (nejen ty hudební) mají sklon svým uživatelům diktovat, jak budou použity. Díky tomu ale možná o něco víc vyniknou ty skladby, v nichž autorky onomu volání odolaly a pracují s jednodušším materiálem.
Co jako kritika míněno je (a to se budu opakovat), je neochota vydavatele, tedy Radioservisu, poskytovat k elektronickým verzím desek booklety. Zbytečně se tím snižuje záslužná práce, kterou na poli vydávání soudobé hudby odvádí.
Štěpán Filípek: 9
Radioservis (https://www.radioteka.cz/detail/crohudba-778233-stepan-filipek-9)