Stian Westerhus: The Matriarch And The Wrong Kind Of Flowers
Rune Grammofon (www.runegrammofon.com)
Již mnohokrát do nebe vyzdvihovaný norský kytarista ve svých mnoha aktivitách stále nepolevuje. V podstatě vzápětí po společné desce Didymoi Dreams s vokalistkou Sidsel Endresen vydal Westerhus též na značce Rune Grammofon svou již třetí sólovou nahrávku. Pokud třeba jeho předešlé album Pitch Black Star Spangled vyslovilo mnoho různých možností, které by šlo dále dlouze zkoumat, tato nová kolekce již bádá v užším záběru, o to ovšem důkladněji.
Westerhus zde se svým rozsáhlým kytarovým arzenálem tvoří často pomocí hry smyčcem struktury navozující dojem ansámblu, k častému meditativnímu vyznění přitom výrazně přispívá také jedinečně dlouhé echo výjimečného prostoru Mauzolea Emanuela Vigelanda v Oslu, kde většina materiálu vznikla. Vícehlasy znějí občas v tradičnějších harmoniích, jindy kloužou ve svíravých glissandech, nebo se v hlubších polohách ztrácejí v hukotu přirozených i umělých ozvěn. To je však často pouze podhoubí pro další již „kytarovější“ party. Nelze si ovšem celky představovat jako nějaké běžné vrstvení neměnných ostinátních smyček nebo nekonečných dronů. Vše zde stále žije vlastním energickým životem, a ať už jde o melodické motivy, basové linky či rytmičtější kreace, vždy jsou jejich společnými jmenovateli dynamická variabilita a velmi osobité zvukové pojetí vzešlé nejen z řady elektronických efektů, ale především z Westerhusovy široké škály bravurně zvládnutých nestandardních technik hry.
Každý z devíti kusů tak přináší něco navíc. V Unchained Sanity On Broken Ground to jsou třeba zvuky bližší syntezátorům i syrovým zvukům severských lidových dechových nástrojů, Forever Walking Forests zase postupně přinese téměř orchestrální zvukové spektrum, navíc včetně ostře elektronické a drone-metalové sekce, a dojde tu i na Westerhusovy vokální kreace. Závěrečná skladba The Wrong Kind Of Flowers nám již naznačuje, že další album může být zase úplně jiné. Zvukově sušší smyčcová hra se v ní potkává s vrstvičkami i střelbou kratičkých delayů, prostor mauzolea tvoří jen jakýsi zadní plán, ansámblové myšlení tu zůstává, ale jeho uchopení se již mění.
Opakované poslechy této desky přinášejí stále nové pohledy, dojmy i příběhy. Stian Westerhus zkrátka stále více utvrzuje svou pozici zarputilého a výjimečně tvůrčího hudebníka, jakých je opravdu málo.
