Stinka: Krrrva!

  

Stinka: Krrrva!

Indies Scope (http://indies.eu)

 

Je příhodné, že Hana Lundiaková alias Stinka, známá především svým působením v kapelách Tři sestry nebo Rudovous, představuje své debutové album Krrrva! prodchnuté tesknými a melancholickými náladami v pro něj nejvhodnějším ročním období, na podzim. Právě jako spadané podzimní listí hrají skladby Stinky všelijakými barvami a svou pestrostí tak dokáží zasmušilost a stísněnost zahalit do mnoha podob.

Jak už samotný pseudonym autorky většiny písní alba napovídá, vládne Stinka především stinnými a temnými polohami. Na albu najdeme sice pár rozjuchaných skladeb, ale ty tvoří jen menšinu a jsou spíš jen jakousi odvrácenou tváří kapely. Texty písní jsou tematicky různorodé; pojednávají o slunci a přírodě, údělu člověka, samotě i strádání, citové vyprázdněnosti, ale i radosti. Co na textech především zaujme je jejich jazyková nápaditost; metaforami se hemží každý řádek a zdá se, jakoby Stinka měla dar i tu nejbanálnější věc nasytit významy a dát jí patřičnou hloubku. Přesto, že užitím jazyka se Stinka přibližuje surrealismu, nahodilostí výrazů a jejich volnou asociací téměř až dadaismu, její schopnost neplýtvat slovy bude spíše výsledkem dlouhodobých rozvah a nelehkých rozhodnutí.

Dva aspekty, které album činí mimořádné v kontextu tuzemské folkové produkce jsou jeho variabilita a neotřepanost nástrojového složení. Na album si Stinka přizvala celou řadu hostů, mezi jinými multiinstrumentalisty Martina Černého nebo Ondřeje Ježka, kteří album zpestřili celou řadou nástrojů, autory a interprety několika písní Veroniku Borovkovou a Michaela Kubesu či australského akordeonistu Kierena Alexandera. Krom akordeonu, na který Hana hraje ve většině skladeb a který tvoří páteř většiny kompozic, se na albu objevují nástroje ve folkovém instrumentáriu víceméně běžné, jako kytara a niněra, jakožto i nástroje navýsost neobvyklé, jako třeba stylophone, teremin a Vermona ER9. Ty dopomáhají kapele rozprostřít se do žánrové mlhy, ze které se místy vynořuje rock, jindy zase reggae nebo punk.




Hlasový projev Stinky má dvě základní polohy, které mezi sebou vedou dialog. V té první působí chladně, lhostejně, odevzdaně a nezaujatě, v té druhé naopak procítěně a niterně, místy až pateticky. Vždy však není jasné, která z nich má navrch. Jakkoliv se svou povahou album přiklání k folku, drží si od něj zároveň určitý odstup. Ten se vyznačuje tím, že namísto slepé oddanosti idiomům a konvencím tohoto žánru se Stinka snaží základní hudební materiál obohatit mnoha vnějšími vlivy, a tím i mimojiné poukázat na zkostnatělost, se kterou se folk u nás tak často potýká.