Kolektiv nesmírně talentovaných hráčů bude tři a půl hodiny volně improvizovat, zatímco vy budete moct spát nebo si užívat světelnou show.
Šest let před vypuknutím islámské revoluce v Íránu, v roce 1972, se ve městě Šíráz pořádal několikadenní maraton hudby Karlheinze Stockhausena. Stalo se tak v rámci tamního festivalu, který se konal každoročně pod kuratelou manželky íránského šáha Mohameda Rezy Pahlaviho. V duchu široko společenské westernizace se vedle Stockhausena na íránských pódiích objevili mnozí další představitelé západoevropské avantgardy. Svoji hodinovou elektroakustickou skladbu Persepolis zde uvedl Iannis Xenakis, nechyběla ani návštěva Johna Cage. Životní partner Cage, Merce Cunningham, je zachycen na fotografii se svou taneční skupinou. Tančil tehdy ve státě, ve kterém vás v současnosti mohou za vaši sexuální orientaci odsoudit k smrti.
Několik fotek se zachovalo také z koncertů Stockhausena. Megaloman mezi skladateli druhé poloviny 20. století vypadá na jedné z nich velmi spokojený. V bílé tóze, s radostným očekáváním ve tváři, sedí před celestou a pozoruje členy své „gruppe“, Aloyse Kontarského a Haralda Bojé, se kterými právě performuje Prozession. Účastníci festivalu konajícího se na začátku září pod horkým íránským sluncem, vzpomínají na Stockhausena jako na gurua, který s nezpochybnitelnou aurou kráčel ulicemi dávného města Persepolis. V obklopení perských chrámů, mešit a ruin se naskytla skvělá příležitost ozkoušet Stockhausenovy kontroverzní „intuitivní“ skladby, které namísto složitých partitur definuje pár znamének či slov a hlavně genius loci, jenž v improvizujících hráčích vyvolává unikátní asociace. 4. září se tak v prostorách největšího bazaru v Šírázu uskutečnilo provedení části Intensität z cyklu Aus den sieben Tagen. Cyklus, jenž v době osobní krize „zkomponoval“ Stockhausen během sedmi dní, sestává z krátkých poetických textů, které mají mít performeři na paměti během svého meditativního výkonu. V případě Intensität jde o tyto volné verše: play single sounds / with such dedication / until you feel the warmth / that radiates from you. / play on and sustain it / as long as you can. Překvapilo mě, že si hráči nevybrali spíše část následující s názvem Setz die Segel zur Sonne (Vypravme se za sluncem), která by možná o něco více pozvedla pocit všeobjímajícího pocitu jednoty plynoucího ze sloučení rozdílných kultur, hudeb a náboženství ve (zdánlivě) kosmopolitním státě: play a tone for so long / until you hear its individual vibrations / hold the tone / and listen to the tones of the others / – to all of them together, not to individual ones – / and slowly move your tone / until you arrive at complete harmony / and the whole sound turns to gold / to pure, gently shimmering fire. Vskutku velká škoda. Taková slova by se v programu vyjímala lépe a na výsledku hudební produkce by se nemuselo změnit vůbec nic.
Vesmírné vibrace
„Tohle bych dokázal taky!“ je hláška uraženého návštěvníka koncertů a galerií zaznívající od počátku běhu kulturních dějin. Je to povzdechnutí většinou vysmívané, ale v případě přemýšlení nad Stockhausenovými Aus den Sieben Tagen se nám náramně hodí. Pár ezotericky laděných vět, které znějí jak vystřižené z new age motivačního obrázkového katalogu, totiž v člověku vzbuzuje úsměšek obdobného druhu. Ani protiargument „ale nedokázals!“ tu nepomáhá. Není těžké si představit, že mnoho hudebníků s podobně laděnými texty experimentovalo. Legitimita Aus den sieben Tagen spočívá pouze v osobnosti jejího tvůrce, který disponoval koncem šedesátých let – skladba je z roku 1968 – prestiží, mocí, kontakty a pozorností médií i kulturních organizací po celém světě. Podobně jako si mohl kdysi Duchamp dovolit vystavit pisoár (do kterého se dle své autobiografie úspěšně, byť s určitými technickými kompromisy, vymočil Brian Eno), mohl si i Cage dovolit napsat bezmála pětiminutové ticho a Stockhausen svoje spirituální mumbo jumbo. Ve dnech, kdy v depresivních stavech způsobených partnerskými problémy četl knihu o jogínském guru Šrí Aurobindovi a vytvářel – a věřím tomu, že s hlubokou upřímností – výše zmíněné texty, nemusel Stockhausen nikomu dokazovat, že něco umí a že je jedinečný talent. Na svém kontě měl v té době už Hymnen, Gruppen, Gesang der Jünglinge a další sebevědomé opusy. Jeho postupná cesta směrem k intuici, indeterminismu, náhodě a improvizaci se navíc odvíjela v konvergenci se změnou myšlení v hudebním umění. Úzká kazajka seriální hudby začala dusit mnohé tvůrce už pár let po válce. Cage v roce 1951 zkomponoval svoje Music of Changes, v Evropě se dostávalo pozornosti aleatorice, Xenakis si počínal hrát se stochastickými procesy. A zatímco řecko-francouzský umělec náhodu opracovával skrze hutná data, Stockhausen šel po povrchu – místo komplikované partitury přišel v případě Aus den sieben Tagen s pár kusy papíru. Meditativně poetické play vibration in the rhythm of the universe se dá tedy číst jako výzva ke společné a svobodné hudební tvořivosti, jejíž hranice jsou tak daleko, jak jen náš vlastní vesmír dovolí. Kosmické vibes Stockhausen otevřeně sdílel s jiným hudebním astronautem. O koncertu svérázného jazzového poety Sun Ra se Stockhausen vyjádřil takto: „Bylo to elektrifikující! Přišlo mi, jako kdyby k nám najednou z ničeho nic dorazila rasa odlišných bytostí.“ Kryptická slova hezky konvenují s tím, že Sun Ra i Stockhausen v určitých momentech svého života tvrdili, že pocházejí z jiné planety.
Sympatické komunitní myšlenky Aus den sieben Tagen se ovšem setkaly s ne tak idealistickou realitou při jejím nácviku v Darmstadtu v roce 1969. Skupině hudebníků, jejíž součástí byl i Stopckhausen, byl jasný jeden důležitý aspekt – vyhnout se při své improvizace všem náznakům nějakého hudebního žánru a stylu. Stockhausenovi se ani nelíbil pojem improvizace, kterou chápal jako akt odehrávající se v pevně dané hierarchii hodnot; harmonie, rytmu, melodie, gradace atd. Svoji „intuitivní“ hudbu chápal jako možnost se od všech takových návyků odpoutat. Přání to bylo pěkné, ale stejně vesmírně neuchopitelné jako většina dalších Stockhasuenových pokynů. Žádný člověk není ostrov a při každé improvizace si tak či onak hraje se schématy, která zná. Stockhausenově „intuitivní“ hudbě bychom dnes mohli říkat třeba neidiomatická improvizace.
Asi tak není překvapivé, že komplexní Stockhausenovo ego si během zkoušek vynucovalo vůdčí roli a původně zcela volný a neukotvený textový návod tvaroval skladatel do daleko konkrétnější hudební představy. Největší problémy s uplatňováním jeho autority měl pozounista Vinko Globokar, který byl zároveň jediný další skladatel v ansámblu (náhoda?). Některé Stockhausenovy pokyny chápal dost odlišně a měl jiný názor na celkový zvuk souboru. Stockhausen chtěl mít veškeré rozestavění mikrofonu pod kontrolou, ale Globokar prý hlasitě protestoval a postavení svého mikrofonu si obhájil. Určité tenze, místy nepříjemnou atmosféru a problémy s celým konceptem lze ostatně dobře ilustrovat na dochovaných krátkých textech členů ansámblu, které si na nich Stockhausen vynutil. Žádal, aby napsali slova v duchu Aus den sieben Tagen. Jeden z nich parafrázoval originální play a sound with a certainty that you have and infinite amount of time and space z části Unbegrenzt (bez hranic) na Play with the certainty that you’ll receive your fee in any case.
Stockhausenovo kulaté razítko
Efemérní povaha Aus den sieben Tagen je zjevná. I proto se tato skladba těší kontroverzní pověsti, poněvadž je v něm dobře patrná problematika autorství, dominantní zvláště v literárním diskurzu od 60. let dále. Jak moc Stockhausena je v Aus den sieben Tagen? V záznamu, na kterém je jedním z interpretů, je ho hodně. Asi ještě víc, než by se líbilo jeho spoluhráčům, jak jsme právě zjistili. Ale kolik Stockhausena bylo slyšet 26. dubna v DOX+?
Prague Music Performance připravil pro pražské publikum multisenzorický zážitek. Hudebníci (Agathe Max – housle, Dario Calderone – kontrabas, Gareth Davis – basklarinet, Markéta Schaffartzik – zpěv, Roland Dahinden – pozoun, Tomas Järmyr – bicí) byli rozmístěni v prostoru do kruhové formace, v jejímž středu stála technika a macbook, u kterého v živém čase performoval další umělec, Robin Rimbaud (vulgo Scanner), a také Barbora Jágrová, jež se postarala o světelný design. Posluchači byli vyzváni k tomu, aby se mezi muzikanty pohybovali. Pohodlné polstrované sedáky rozmístěné po celé ploše multifunkčního sálu DOX+ vábily k usednutí, k ulehnutí, případě ke zdřímnutí – celá produkce trvala tři a půl hodiny. Do sálu i ze sálu mohli ti, kdo ještě neusnuli, volně přecházet, aniž by si za to vysloužili nepřátelské, němé výčitky v očích posluchačů, kteří během celého večera zarputile obývali pouze jednu židličku. Byla to všehovšudy příjemná a uvolněná společenská událost, která nabízela hudební i řekněme antropologický zážitek.
Každý z performerů hrál to, v čem se cítil nejlépe. Kontrabasista Dario Calderone, jehož jméno najdeme často pod projekty Klangfora Wien, hrál v živelných gestech, využívaje přitom všech myslitelných rozšířených technik, které dokonale ovládá a zná. Obdobně na tom byl Gareth Davis, pro kterého píšou skladby desítky žijících skladatelů. Pomyslný duel Davise a Calderoneho, který se odehrál někdy v poslední čtvrtině performance, pro mě byl jeden z těch nejpamátnějších momentů. Energické střídání virtuózně krkolomných „sól“ dvou mužů po nějakém čase začala moderovat a uklidňovat Markéta Schaffartzik svým hedvábným hlasem. Blahodárný způsob jejího vokálního projevu má pravděpodobně co do činění s tím, že se zabývá hlasovou hygienou a terapií. Rolanda Dahindena znají všichni příznivci Anthonyho Braxtona, čemuž odpovídal jeho pestrý arsenál zvukových gest, kterými přispíval do celkového soundu. Bicista Tomas Järmyr je člen progrockové kapely Motorpsycho z norského Trondheimu. Jeho hudební historie byla asi nejvzdálenější zkušenosti ostatních i duchu Stockhausenovy „intuitivní“ hudby. Právě Järmyr často do performance vpravil pravidelný rytmus a smyčky a asi nejméně se bránil tomu, aby zajel do oněch nebezpečných idiomů a schémat, kterých se chtěl Stockhausen vyhnout jak Lucifer křiži. Hrál Järmyr sounds that radiates from him? Cítil vibrace kosmu? Pokud ano, rozhodně obývá, a do jisté míry i další členové ansámblu, který se v DOX+ sešel, jiný vesmír než ten, který je slyšet na dochovaných nahrávkách Aus den sieben Tagen z dílny hudebníků ze Stockhausenova okruhu. Celý koncert by se mohl jmenovat třeba „Kolektiv nesmírně talentovaných hráčů bude tři a půl hodiny volně improvizovat, zatímco vy budete moct spát nebo si užívat světelnou show“ a zněl by pravděpodobně stejně. Produkční tým Prague Music Performance by měl ale o dost těžší práci prodat lístky a získat sponzory. Stockhausen svým kontroverzním počinem obstaral hudebníkům patronáž, svou pečeť a záštitu, v jejímž jménu se akce svým způsobem legitimizovala a napojila se na diskurz poválečné hudební kultury. Je ovšem nutné říct, že toto napojení nijak zásadně nezměnilo přístup interpretů, kteří stejné zvukové improvizace a performance vytvářejí i při jiných příležitostech a v jiných souvislostech.
Mám radost, že se Prague Music Performance k provedení Aus den sieben Tagen odhodlala a přeju jim velký úspěch při plánování dalších Stockhausenových opusů. Nejsem si jistý, jestli se na Ministerstvu kultury najde dost peněz na provedení Helikopter-Streichquartettu, ale například Stimmung by se naplánovat mohlo.
