Asthmatic Kitty (www.asthmatickitty.com)
Jestli existuje slovo, které nejlépe vystihuje detroitského písničkáře a skladatele Sufjana Stevense, je to „ambicióznost“. Za svoji desetiletou kariéru si vyzkoušel komponování abstraktních elektroakustických útržků, křesťanské album (jakkoliv tématika víry proplouvá celou jeho diskografií), dvouhodinové vánoční album složené z pěti EP, dvě desky věnované americkým státům (netřeba připomínat, že původně Sufjan slíbil natočit desku pro každý jeden americký stát – a teprve před několika měsíci přiznal, že tento výrok zamýšlel spíše jako chytlavé promo k podpoře své desky Illino-ise než jako příslib do budoucna). Na všech těchto nahrávkách si vytříbil poměrně osobitý styl, který se vyznačuje především střídáním nepravidel-ných temp, bohatými aranžemi a téměř andělským vokálem. Není tedy divu, že si posluchači zvykli ke Stevensově hudbě přistupovat s nadhledem a byli nuceni naučit se snášet jeho megalomanské výstřelky a jistý nedostatek sebereflexe, která by mu zabraňovala vydávat naprosto všechno, co vyjde z jeho skladatelské kanceláře. Na letošním albu The Age of Adz (kterému, jak jinak, předcházelo EP All Delighted People) ale opět posouvá laťku své sufjanovitosti o něco výš. „Jsem unavený ze svého hlasu, jsem unavený z banja a unavený z trumpety“, stěžoval si Stevens už v roce 2006, tedy rok po vydání přelomového alba Illinoise. Teprve o čtyři roky později ale ze své frustrace vytěžil desku, na které zásadně obrací svůj postoj k tomu, jak by měla jeho hudba znít. Po záplavě podobně znějících nahrávek (kdo jiný vydá dvojalbum outtaků?) se rozhodl přidat do své hudby elektronické beaty, obtočit svoje písně bzučivými ornamenty syntezátorů a představit tak svoji hudební vizi v jiném světle. Neznamená to ale, že by Stevens na The Age of Adz nějak ustoupil ze své hudební komplikovanosti. Jako správný „muzikant“ (tedy člověk, který si bedlivě střeží formu a neponechává nic neumělé náhodě) se utápí v komplikovaných rytmických změnách, melodie nechává zpočátku plout pod povrchem košatých zvuků a rozhodně posluchači nic neulehčuje. Teprve v kontextu této desky dostávají ten pravý smysl i všechny jeho předchozí nahrávky – jako by byly jenom dlážděním cesty k vrcholu. Stevens vždy balancoval na hranici snesitelnosti a snad i záměrně si pohrával s přeháněním – rozmáchlé koncepty, nekonečně dlouhé názvy písniček, tuny popkulturních citací, téměř absurdní pódiová prezentace (banjista s motýlími křídly?). Pečlivě vystavěné album The Age of Adz, které končí šestadvacetiminutovou kompozicí Impossible Soul, už ale dost možná přepadlo do propasti, z které není návratu. Opravdu si nedokážu představit, jestli cesta vede ještě někam dál – ta Stevensova pravděpodobně končí u něčeho, co se nedá nazvat jinak, než artrockem pro hipstery. Rozhodně momentálně neexistuje nikdo, kdo by zněl podobně jako Sufjan Stevens, pravděpodobně je to ale zásah přírody – zeměkoule by totiž dva podobně rozmáchlé a nekritické hudebníky nemusela unést.