Saxofonista a muzikolog Jan Grunt se s noiserem a experimentálním básníkem známým jako Willhelm Grasslich či Uncle Grasha začali pravidelně setkávat na filmových projekcích organizovaných v Praze Pavlem Strakou, při nichž se spojují především avantgardní snímky z němé éry s improvizovanou živou hudbou. A jak to tak bývá, někteří hudební maniaci se zkrátka hledají, až se najdou. Záhy shledali společné zájmy v radikalitě noise, freejazzu či industrialu i společný šibeniční humor na účet světových diktátorů, absurdity válek a vůbec všech lidských perverzit. Brzy poté už v rámci jejich společného projektu naskočila bazuka na surfovacím prkně vstříc rozbouřeným vlnám volné hlukové improvizace.
V den letošního pololetního vysvědčení tak spatřilo světlo světa první album tohoto projektu jako digitální download za libovolnou částku a také jako kazeta v katalogu Grashova labelu Pravěk Noise Section. Obsahuje čtyři delší improvizované kusy (od skoro sedmi do skoro šestnácti minut), na třetím z nich Grunta vystřídá další saxofonový neurvalec, mladý výhonek slavné české hudební rodiny, Štěpán Hurník.
Přes čtyřicet minut je tu tak možnost opájet se hudebními zběsilostmi, tenorsaxofony vřískají, chroptí, poletují v zamotaných freejazzových hadech za doprovodu tu zkreslených stěn no-input elektroniky, jindy hlučných perkusí (plechy, činely, vrtačky). Někdy to zní jako kdyby Grasha zrovna Gruntovi vrtal zub nepatřičně velkým vrtákem, jindy jako kdybychom se ocitli na šrotovišti a pak přešli do tajemné rituální kobky, připojit se mohou v takovém případě třeba i bubny nebo tereminová psychedelie. (Z osobních mimohudebních vizí mi utkvěla nejvíce ta o imaginárním koncertu Surfin’ Bazooky ve velmi temném, možná podzemním prostoru, jehož velikost při dostupných světelných zdrojích není nijak zjistitelná, stejně tak jako počet dalších zřejmě vězňů účastnících se tohoto tajemného rituálu.) Děravé pasáže tu střídají noisové vály, oba hráči tu vždy mají rovnocenný prostor v sólovějších výstupech i v práci na kolektivním dada. Posluchači se mohou vybavit souvislosti s blackmetalovou či industriální estetikou a jindy může přemýšlet, jakou že to ti jazzmani chytili nemoc, že mají najednou tak časté epileptické záchvaty. Diagnóz by se dalo najít zjevně více, ale extrémně řvavě projevovaný hédonismus ze svobodného pohybu na druhé hranici hudebního spektra, než kde se nacházejí tradiční formy a žánry, bude zajisté jednou z nich.
Vedle například dua Massola tu máme další podobně sebejistou a stejně samorostlou noise-freejazzovou úderku. To je pro začátek roku s revoluční osmičkou příjemná zpráva.
Surfin’ Bazooka: Super Bazooka Trouper
Pravěk Noise Section (https://praveknoisesection.blogspot.cz)