The Claudia Quintet: September
Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)
I, Claudia (2004), Semi-Formal (2005), FOR (2007), Royal Toast (2010), What Is the Beautiful? (2011) – to je pět dosavadních alb na Cuneiform Records, pod kterými je podepsán The Claudia Quintet, založený před přelomem století bubeníkem, perkusistou a skladatelem Johnem Hollenbeckem. Kritika je vždy vítala s otevřenou náručí, zdůrazňovala perfektně ztvárňovanou melanž jazzu, komorní hudby a nenásilné rockové střídy, spjatost rytmičnosti s minimalistickou melodičností, disciplinovanost hudebníků i osobitost celku. Každé z těch alb přes značnou spojitost vyjádření má své specifikum, které mu v této řadě dává určité vyhranění. Tak je tomu i v nejnovějším opusu September, který byl nejenom zářím, podle Hollenbecka tím „nádherným měsícem“, inspirováno, ale během něhož vzniklo (v italském Bogliascu) i deset skladeb, které tady přímo s datacemi můžeme v poněkud chronologicky zpřeházeném pořadí sledovat (spolu s poněkud neadekvátními malůvkami v bookletu – vzhledem k hudbě).
Hned vstupní 20th: Soterius Lakshmi je důrazně proderná, reportážně provokující a hybně rušná záležitost, až monolitně soustředěná, snad i proto, že je nejkratší. Každopádně očekávání, jež zavdá svou přesnou zacíleností, se v toku dalších kompozic (většinou mezi pěti a deseti minutami) poněkud rozplynou. Hned 9th: Wayne Phases sklouzne do samohybné, rozmarně protáhlé muziky, holedbavě vemlouvavé, navozující nad bicími jako na trampolínové podložce shorterovské rozpoložení (viz Wayne!), působivě změtené a návnadně promíchané s „lidovým“ melodickým akcentem, který navozuje především důraz na harmoniku a vibrafon a samozřejmě nezbytný tenor saxofon.
Je na čase, abych představil hráče, kteří k vyznění desky jako „jeden muž“ přispívají. Jsou to klarinetista a saxofonista Chris Speed, vibrafonista Matt Moran, původní členové tohoto spřežení, k nimž se řadí i kontrabasista Drew Gress. Ten se ovšem podílí jenom na šesti skladbách, každopádně výrazněji nežli jeho nástupce Chris Tordini na zbylých čtyřech. Novým claudiánem pak se stal i akordeonista Red Wierenga, který se naopak hrne do spolupráce občas s předimenzovaností. Ti všichni většinou působí i v jiných projektech, v jiných souvztažnostech i v jiném směřování, tady se však zcela jednoznačně začleňují do Hollenbeckovy koncepce, což samozřejmě neznamená, že by si nemohli sólově zaexcelovat, což činí. Tato koncepce s vůdčí úlohou skladatele/perkusisty je na první poslech patrná: jeho nálady, jeho pocity jsou nálady a pocity celého ánsámblu. Hollenbeck tu nechce být hledačský, svojí solidní nabízivostí (nikoli podbízivostí!) se chce vemluvit do přízně posluchačů, chce být poslouchatelný, a tomu i svými aranžemi, zdůrazňujícími melodičnost a rytmičnost, napomáhá ze všech sil. Což neznamená, že by rezignoval na odlišnost jednotlivých skladeb.
Už 25th: Somber Blanket nabídne precizní vymustrovanost s až neprodyšnou souběžností jednotlivých nástrojů, průtažně preferující rozšafné rozpoložení. Ke středobodům alba však náleží bezesporu 29th: 1936 „Me Warn You“, založená na propojování vyvolavačských bicích a záznamu historického projevu Franklina Delana Roosevelta, jehož poselství s opakovacími efekty zdůrazňuje napjatou atmosféru téměř ad absurdum. Hudba se nesnaží úryvky z projevu zvýrazňovat, spíše je ověncovává, obkroužkovává, okolkuje kolem nich, dokud jejich poselství hloubavě na několik chvil nepřevezme, výzevnost hlasu se ovšem před závěrem vrátí i s odezvou. Cíleně repetitivní prolongování jednotlivých varovných výzev podšprajcovávají zejména bicí, sice nenásilně, zato s ustavičnou vehemencí, a parádní Gressovo sólo vše korunuje. Nezadržitelná všudypřítomnost bicích, které se nenadsouvají nad ostatní nástroje, ale naopak jim vytvářejí bezmeznou podporu, je patrná ve všech skladbách, stejně jako harmonika, která tam, kde se objeví, zlehčuje (nebo nadlehčuje?) znění skladeb. Ty jsou chlácholivě, žvavě, až kolovrátkově rozverné, byť s postupným stupňováním a s represívním opakováním (jako 18th: Lemons), odbíjivě rezonující, střídající časoměrnost s potěšlivostí nebo naopak s osamělnostní žalností, ale navíc doplňkově přidávající štěkot, rachocení, tikání, hlas a další prskoletnosti ke zvýšení efektu (17th: Loop Piece). Mohou být také improvizátorsky rozehrané (jako 24th: Interval Dig) s dalším vehementním Gressovým sólem, jehož štafetu pak přebírají ostatní v nezrůzněné dynamice a nad výbušněnkami bicích, jež zase opřekotně rozehřmí následující „mystickou“ položku. Závěrečný song nabídne rekapitulaci takřka všech poloh, o kterých jsem se zmínil (včetně houpavého akordeonu, který neodbytně přispívá k „trhovsky“ oddychové rovině) až do vytracena.
Do vytracena ovšem nemizí celý September; naopak se zřejmě stane poslouchaným a uznávaným albem od (nejen) nenáročného publika až po náročné recenzenty. Prostě: Hollenbeck ovládá umění smísit modernost s jazzovými reziduy, údernost s nostalgií, originalitu s refrénovostí, a tím vším (takřka) nikoho nezarmoutit. A pokud byste si ho chtěli vychutnat navíc ještě v jiném uskupení, mohu upozornit třeba na letošní CD JASS na značce Yolk Music. S tím podotknutím, že „jass“ neznamená starodávnou transkripci jazzu, nýbrž křestní jména participujících hudebníků v tomto pořadí: John Hollenbeck, Alban Darche, Sébastien Boisseau a Samuel Blaser.
