The Luzern: Chicago Connection (Live at Jazzfestival Willisau)

  

The Luzern: Chicago Connection (Live at Jazzfestival Willisau)

Veto Records (www.veto-records.ch)

 

Titul tohoto cédéčka dává v podstatě veškeré životopisné informace o nahrávce, kterou švýcarský label Veto Records letos vydal. Desku nahráli živě na festivalu ve švýcarském Willisau, které spadá do německy mluvícího kantonu Luzern, muzikanti, kteří se potkali v Chicagu. Kapelu pojmenovali The Luzern.

Jde o hudebníky, kteří většinou u Veto Records vydávají nahrávky s jinými svými projekty. V popředí šestice stojí švýcarská zpěvačka Isa Wiss (pro zajímavost má pěkné internetové stránky www.isawiss.ch). Muzikantsky má nejspíše blízko k hráči na tubu Marcu Unternährerovi. Loni spolu nahráli CD jako duo a vystupují společně v projektu Obio! Švýcarský tubista hraje také po všech čertech (Le Rex, Ballbreakers Ensamble…). Pianista HP Pfammatter, nejspíše i on je Švýcar, vystupuje s kapelami Lila a Scope. A pak na CD hrají tři pánové z Chicaga: Trombonista Jep Bishop, kontrabasista Jason Roebke a bubeník Frank Rosaly. Nutno dodat, že muzikanti o sobě na svých internetových profilech většinou dodávají, že jsou improvizátoři.

Myslím, že domněnka, kterou si teď tvoříte v hlavě, je správná. Muzikanti jsou bezesporu skvělými hráči na své nástroje. A foukají do tuby nebo trombonu, respektive tlučou to bubnu, z té správné strany. Zvuk je tedy takový, jaký bychom od zpěvačky, tubisty, trombonisty, kontrabasisty a bubeníka na podiu jazzového festivalu čekali. Ovšem neuslyšíte nějakou standardizovanou nudu, které pak upocenými dlaněmi v sále zdvořile zatleskáte, i když jste se dosud na polstrované židli ošívali nudou. The Lucern umějí skvěle držet posluchačovu pozornost. Skladby většinou stavějí na velmi hustém rastru tvořeném kraťoučkým minimalistickým motivem jednoho nástroje: tu jej hraje (vytrvale až strojově) trombon, tu tuba, jinde samozřejmě kontrabas, a v další skladbě zase pár kláves klavíru. A na takovém jemném pletivu nataženém spoluhráčem, pak ostatní skotačí jako na trampolíně. Velmi rádi ji ale opakovaně protrhají do improvizačních odmelodičtělých až bouřlivých pasáží. Z nich v počátcích skladby také spřádají nebo vprostřed rekonstruují. A na jiném místě z té sítě vyskočí do chytlavého finálového unisona.

Co je pro výraz kapely zásadní, je přístup zpěvačky Isy Wiss. Ta velmi ráda přechází od zpěvu k jakémusi bosorkovskému drmolení, zaříkání, ševelení, drkotání. V těch momentech je více herečkou. Její projev trochu děsí, ale v jiné chvíli zase rozesmívá. V další své poloze se ukazuje jako recitátorka, když deklamuje vlastní německé verše.

Výše uvedenému popisu se vymyká skladba, kterou The Luzern umístili doprostřed alba: Willisau Thing/Poor Featheres. Kapela tady rozjíždí zcela vážně pomalou jazzově-swingovou píseň, dost možná i nějakou klasiku žánru. Zasněná posmutnělá píseň pozdní noci nad parketem kdesi na břehu jezera. Jen vprostřed zpěvačka krátce ozdobí skladbu svým ševelením a drkotáním, kapela velmi tiše zadrkotá s ní, a pak se všichni vrátí k původním notám. A kdybychom jim snad pořád ještě nevěřili, nakolik jsou v základech jazzové písně kovaní, ukážou své schopnosti v závěrečné instrumentální pasáži.

Naopak nic standardizovaného nečekejte v následující skladbě B&P. Tady zpěvačka nasazuje svůj hrkotavý projev už na začátku. Čarodějnicky se zaříkává, svíjí, čehosi se děsí, prosí, nadává. Co je ale pozoruhodné, kapela ji do toho vstupuje hrou jakýchsi fanfár, což poskytuje zcela specifický posluchačský zážitek. Vokální trýzeň pak přejde do německé recitace a ta je zase mostem k přitažlivé skladbě plné klavírních a dechových improvizací. Oním minimalistickým předivem je zde linka hraná kontrabasem.

Krása jiné skladby, Sirup for Sukram, spočívá v melodii, kterou v refrénech zpěvačka vyzpívává v unisonu takřka se všemi nástroji, vždy do pomyslného vyvrcholení, ve němž skladbu následně muzikanti zakončí. Že se pak ozve potlesk, přijde posluchači jako samozřejmé. Mimochodem potlesk to je docela vzdálený, na nahrávku se diváci doslali jen okrajově.

Na CD se vešlo sedm skladeb, které mají často velmi dlouhou stopáž. Přesahuje nejednou deset minut. Labelu se povedl nejen hudební obsah, ale i velmi vkusný papírový obal CD, který je jakousi reminiscencí na gramodesky. Vnější kartonový obal totiž skrývá (stroze potištěnou) papírovou kapsu, jaká obvykle chrání vinylovou desku. Ale to jen tak na okraj, The Luzern netřeba nikde vystavovat, rozhodně patří do přehrávače.