The Music of Michael Kurth: String Quartets
Riverside Chamber Players (https://www.riversidechamberplayers.org)
Riverside Chamber Players, jmenovitě houslisté Kenn Wagner a Jay Christy, violista Wesley Collins, violoncellista Joel Dallow (zakladatel a umělecký vedoucí souboru) a navíc ještě kytarista Billy Wilkie, figurují v případě CD String Quartets jako vykonavatelé i vydavatelé hudby Michaela Kurtha (1971), žijícího, jak nám doprovodný text objasňuje, v Atlantě s manželkou Stephany a dvěma psy, Teddym a Lulu. Neopomenou zdůraznit, že usilují o to, aby širokému publiku zpřístupnili klasickou hudbu a učinili ji přijatelnější pro všechny věkové kategorie. Což může být ošidné; jde totiž o to, jakým způsobem se pokusíme toto chvályhodné předsevzetí realizovat. V případě „rezidentního skladatele“ RCP se tak totiž děje tou nejsnazší cestou: tangováním, polonézováním, tanečněním, variováním notoricky známých přístupů, takže si připadáme jak na domácích hudebních táčkách snad někdy v předminulém století.
Správným ocejchováním je název jednoho oddílu – Easy Listening, protože melanžovou rozhudu třinácti skladeb vnímáme jako poklidný hudební záhumenek, prezentovaný lázeňským orchestříkem. Což není namířeno proti Riverside Chamber Players, protože těm zřejmě vyhovuje, že takřka vše je předem dáno a známo, nemusí tedy zápolit o nějaké překvapující momenty a mohou si licitovat sladkobolné tóny, zabrilantnit si v chlácholivých prefabrikátech, udržet vtíravou atmosféru a vygradovávat i degradovávat hebké tóny obštrikovávaných postupů. Začátky jednotlivých skladeb cosi slibují, ale ne nadlouho, hned zase vklouzneme do přímočarého svůdničení; dokonce ani Boogie Alarm nikoho nezalarmuje, autora totiž ani toto zvolené téma nevyvede z rovnováhy kochání, hovění a libůstkovění, pouze trochu zrychlí puls rytmu.
Kromě vlastních elaborátů Kurth zaranžuje dva tradicionály, v nichž si trochu zaokolkuje, ale ani v těchto případech (stejně jako při převzetí skladby Richarda Clegga) není třeba zpozornět, neboť skladatel si volí cizí předlohy ke svému obrazu nebo si je k němu alespoň přizpůsobuje. Každopádně více slibným (než skutečně do mrtě realizovaným) vrcholem je koncertní provedení opusu Torcedura Azul (v Shalom Aberle at Eddie´s Attic, Decatur, GA), vtíravě vysvištěné a ne tak kandované jako ostatní záležitosti. Pokud chcete hudbu jako kulisu, při které netřeba zpozornět, při které netřeba vypořádat se s něčím neočekávaným, tak tohle je kompakt, na který jste čekali.
