Thomas Heberer / Achim Kaufmann: Knoten
Red Toucan Records (www3.sympatico.ca/cactus.red)
První uzlíky spolupráce mezi trumpetistou Thomasem Hebererem a pianistou Achimem Kaufmannem se zavazovaly už počátkem osmdesátých let minulého století a bylo záhy zřejmé, že ty dva pojí obdobný názor na hudbu, totiž „touhu po neznámém“, jak říká Kaufmann. Nicméně jim spolu nebylo dáno nahrát ani jedno LP a je zásluhou Red Toucan Records (které už dříve poskytly Hebererovi, ale i Kaufmannovi odděleně prostor k sebevyjádření), že se konečně po dlouhých letech mohli v Berlíně setkat a vytěžit jak ze vzpomínek na mládí, tak ze zkušeností obou zatím nezávislých putování album Knoten, jež jejich osobité talenty opětovně zauzlilo. A tak se rozvernostně i dumavě v devíti skladatelsky dosti shodných skladbách (Heberer 5, Kaufman 3, improvizace 1) střetávali i vzájemně vstřebávali slavobránovou parádnickost i uhýbačskou přemítavost, kdy lavírující trubku protýká podpořivý klavír.
Cenné je, že toto kouzlící potkávání je vždy znovu neotřelé. Rozcupující i obkročné posuny dělají ti dva ruku v ruce, kroužící a hroužící se trubku podemílá nebo proskotačuje klavír, ten pak průsmykově připraví půdu pro mžitkování drnčících tónů, vysmeknuvších se až do vřídlovosti. Nenajdeme tu hluchá místa, klavír vždy uvážlivě překlene a pospojuje jednotlivé pasáže proněžňujícím filigránstvím nebo atmosférickým rozehrávačstvím či drůzovým přešlapovačstvím a nad tím vévodí trubka tu zadýchaně nervní, tu „zvlčující“ melodické pasáže bzučením, bručením anebo bučením, aby se po jejím nadnášivém sólu oba nástroje sešly v epizovaném, výskočném spojenectví. Samozřejmě v tom značnou roli hraje preparování klavíru s čtvrttónovým cupováním trubky a jejich nenohsledské průniky jsou pohodově vlnovité i „padoušsky“ zesychravěné (to především v improvizaci Ohrschuft), někdy však jde přímo o zvukový vystrkov s reptáním, smýčením a rumplováním až do výdržného vytržení (Grosser Onkel).
V závěrečném Kleimaskeru pak trubka přejme od klavíru včelí zvučení, to je pojednou sypké, bludně pohašované a… bez varování je konec desky. A nám nic jiného nezbývá, než přehrát si ji znovu od začátku. Osvědčilo se opět, že Michel Passaretti přesně ví, co má pro svůj Red Toucan vybrat.
