Tomáš Vtípil: First thing you learn is that you always gotta wait. Kvantita a čekání

  

Kvantita jako estetická kategorie – to je téma! Kdybych byl akademik, napsal bych o tom něco tlustého a složitého. Dá se to několika oslími můstky i vulgárně naroubovat na Schopenhauera, Marxe a Einsteina! Akademikem nejsa (a navíc velmi líný jsa), jen to takhle nedbale zmíním a budu drze spoléhat, že vytříbená mysl čtenáře si k tomu tu  omáčku vygeneruje samostatně.

Hlavní fór spočívá v tom, co (ne)očekáváme od artefaktu. I poté, co jsme rezignovali na „krásu“, „pravdivost“, řemeslnou dokonalost, etický apel atd., stále očekáváme, že to „něco bude dělat“ – a čím větší je to „něco“, tím větší hodnota je artefaktu přisouzena. Jde o kvantitativní soud, dle nehož pak hodnotíme dílo jako „silné“ nebo „slabé“, což jsou také výrazy vyjadřující kvantitu – a jen těžko si představit, že bychom „slabému“ dali před „silným“ přednost, je v tom nějaký atavismus nebo co … Ať jsme od díla chtěli  cokoli, měříme a hodnotíme, v jakém množství nám to bylo schopno poskytnout. A čím relativnější, dynamičtější kategorie, čím otevřenější normy používáme, tím zřetelněji ztrácí kvantitativní prvek hodnocení povahu pouhého parametru a stává se samotnou podstatou hodnocení, nestrukturovanou absolutní hodnotou.

Včera jsem odehrál koncert, který, soudě podle různých kvantitativních parametrů, měl patřit mezi „největší“, jaké jsem kdy dělal: bylo to v celkem velkém, dvoumilionovém městě, na dosti známém a dosti prestižním místě, v rámci rozsáhlé expozice týkající se mého oblíbeného velikána – Johna Cage, jemuž byl onen hudební kus věnován. V neposlední řadě šlo o vystoupení ve spolupráci s hudebním tělesem čítajícím desítky lidí, (což je na mé poměry hodně, obvykle pracuju sám nebo s komorními skupinami o několika málo hudebnících).

Jak se přibližoval plánovaný začátek vystoupení, neodbytně se mi začal přehrávat v hlavě jeden klasický písňový text. Měli jsme samozřejmě hrát něco úplně jiného, takže mě to dost rozptylovalo, ale nemohl jsem si pomoct:

I’m waiting for my man
Twenty-six dollars in my hand
Up to Lexington 125
Feel sick and dirty
More dead than alive
I’m waiting for my man

Začátek koncertu se posunoval. Sál totiž zel prázdnotou. Zažil jsem mizerně navštívené koncerty, ale nikdy ne s tak velkým souborem. Otravoval jsem tolik lidí, aby se mnou jeli vystoupit pro publikum v počtu spočítatelném na prstech!

Píseň Velvet Underground je pravděpodobně o čekání na dealera narkotik, ne na posluchače. Hudebník je ale občas v pozici, kdy uvažuje, jestli by neměl nekomu vrazit „twenty-six dollars“, aby se zvýšil tento narkoticky ego krmící, čistě kvantitativní parametr, který, nic naplat, dokáže tak silně ovlivnit vyznění artefaktu. Jakákoli výstava, performance, koncert, přednáška či jiná VEŘEJNÁ akce vypadá hloupě a samoúčelně, když o ni VEŘEJNOST neprojeví zájem. Těžko si představit, že bychom upřednostnili slabě navštívený koncert před plným sálem – je v tom nějaký atavismus nebo co. Můžeme se vznešeně bavit o tom, jak nám jde hlavně o hudbu samu a jak nepodstatná je přízeň davů, ale bude to jen plané teoretizování. Prázdné sály JSOU frustrující. Pokud někdo tvrdí, že ho to vůbec nezajímá, nevěřte mu, kecá. Je to příklad toho, kdy kvantita zcela bez pochyb DĚLÁ artefakt. Je hudba hudbou, když ji nikdo neslyší?

Napadá mě řešení: udělat z čekání na publikum svébytný umělecký žánr. Má ostatně své formy a své výrazové prostředky (například v divadlech bývá malebné sledovat proces postupného odklízení sedadel před začátkem málo navštíveného představení, „aby to tak nevypadalo“), svou dramatickou kvalitu a mnohdy katarzní až meditativní účin. Může se to pokazit, to kdyby se kvantita nečekaně změnila a někdo nakonec přišel, s tímto rizikem je holt třeba počítat.

Up to a Brownstone, up three flights of stairs
Everybody’s pinned you, but nobody cares
He’s got the works, gives you sweet taste
Then you gotta split because you got no time to waste

Koncert nakonec začal, když se po nějaké době poměr publikum / hudebníci posunul na zhruba 0,3 posluchače na účinkujícího. Skladba se celkem povedla. Všichni viděli, že to celé bylo trochu divné, ale nikdo nedal najevo žádné zklamání (asi jsou už zvyklí), kromě majitele zvukové aparatury, ten byl evidentně rozladěn, že jsem svévolně zvýšil úroveň zesílení o 3dB. Jeden z organizátorů pak přinesl kořalku, už nevím, v jaké kvantitě, kvalita byla slušná. Pak jsme museli zmizet, nebylo času nazbyt, museli jsme stihnout noční vlak domů.

Z akce jsem si odnesl dobrý pocit. Katarze? Sweet taste? Měl by se hudebník detoxikovat, vyléčit ze závislosti na publiku? Ze závislosti na kvantitě?

(Baby don’t you holler, darlin‘ don’t you bawl and shout
I’m feeling good, you know I’m gonna work it on out
I’m feeling good, I’m feeling oh so fine
Until tomorrow, but that’s just some other time)

Ani náhodou. Je to to poslední, co ho odděluje od čirého autismu.