Tomáš Vtípil: Hudebník a rohlík

  

Různě se dá debatovat o hudbě. Lze fandovsky fandit či kriticky kritizovat. Lze bulvárně pást po osobních skandálech nebo se v úzkém subkulturním kroužku podílet na tvorbě kultu (to je ostatně podobné). Můžeme se sáhodlouze bavit o estetice, o filosofických či společenských aspektech tvorby, můžeme analyzovat poetické principy nebo se oddávat esoterním meditacím nad jemným předivem emocionálního vnímání hudby.

Jenže, jednou za čas, dřív nebo později, stejně vždy nevyhnutelně dojde na sprostě hmotnou otázku: Jak to udělat, aby bylo co žrát? I já to řeším. Tento blog bude trochu osobní.

Furt se mě někdo s údivem ptá, jestli se uživím hudbou, nebo mě dokonce zkušeně varuje, že se jí neuživím. Tak ať to máme na úvod z krku: uživím. Kdo říká, že to nejde, buď kecá, nebo má o parametrech uživení se výrazně jinou představu. Asi dvě třetiny mých příjmů tvoří peníze za provozování hudby (živá vystoupení, skládání atd., počítám do toho i hraní na ulici, jemuž se velmi rád věnuju), zbylou třetinu dostanu za pomoc někomu jinému s provozováním hudby (živý a studiový zvuk, nahrávání, produkce atd.). To pokryje skromné živobytí. Krom toho dostanu sem tam nějakou mediální zakázku, takže žiju v mírném nadbytku a mohu se občas dopustit i investice. Pravděpodobně nezbohatnu, pravděpodobně budu někdy čelit finančním potížím, které ale nejspíš nepřerostou ve skutečnou hmotnou nouzi. Co víc si přát? Je to lepší, než jsem čekal. 

Jsou ale takové čisté duše, které mi ten havaj nepřejí. Mají zakořeněný názor, že svaté umění, jsa zaplaceno, pozbude své svatosti a jeho výrobce dlužno potom míti za zaprodance, pokrytce a komerčního sráče. Práci musíš nenávidět a svatému umění se věnovat zadax! Děláš to, co miluješ, a ještě bys chtěl prachy? Marš! Amen pravím tobě, už máš svou odměnu! Tento idealistický proud v tom má tedy jasno. 

Finanční ohodnocení umělecké činnosti, potažmo financování kultury, je vůbec zapeklité téma. Hlavní potíž spočívá ve faktu, že nikdo nemá vhodnou trojčlenku, pomocí níž by nezvratně vypočítal, kolik korun dát za kilo umění. 

Proto se při debatách o této problematice lidé uchylují k metaforickému vyjadřování. V poslední době se nevím proč opakovaně setkávám se svéráznou metaforou pro hudební dílo: rohlík.

V jisté internetové debatě o stahování hudby a zastaralosti autorského práva se pan X čílí, že pekař dostane za rohlík zaplaceno jednou, jak tedy může nenažraný hudebník chtít ještě nějaké dodatečné autorské poplatky za tu svou včerejší, okoralou a možná i plesnivou píseň?

V jiné debatě o tomtéž dochází pan Y obdobnou úvahou k závěru, že je to zcela prosté: Tvůrce rohlíku (tzv. „pekař“) vytvoří rohlík, stojí ho to čas a náklady. Pak má právo nakládat s výsledkem práce přesně do té doby, dokud dílo neprodá a nedostane za něj peníze. Poté si s jeho dílem kupující může dělat, co chce. Pekař pak může upéct další rohlík a zase si o něm rozhoduje, dokud ho neprodá. Podobně cihlář, švec, malíř, sochař, muzikant, filmař…

Podobných příkladů by bylo víc. Když to čtu, dělají se mi mžitky před očima. 

Nikdy jsem neměl rohlíky moc v oblibě. Vždycky mi připadaly jako bílá, měchuřinatě změkčilá, chuti a vůně zbavená náhražka chleba. Bez rohlíku se dá žít, bez chleba vezdejšího ne.

K autorským právům, stahování hudby, autorským organizacím, morálním i právním aspektům celé věci, mám nevyjasněný vztah. Ale ať je to jakkoli, netrapte mě vaší stupidní rohlíkovou logikou!

Možná i bez chleba se dá žít. Bez hudby zcela jistě ne. Jsou kultury, které neznají chléb, kultury neznající hudbu neexistují.

Pan Z v ještě jiné debatě o stahování atd. předpovídá, že tyto tolik diskutované technologicko-ekonomické aspekty distribuce hudby přinesou zásadní paradigmatické změny v hudbě jako takové. Nemá pravdu.

Vždycky se najdou magoři, kteří budou dělat hudbu zcela bez ohledu na stahování a pálení, Fanninga, Jandu, peníze a rohlíky, protože jim prostě bude nemožno konat jinak. A lidi jim, vlastně taky z nutnosti, vždycky umožní přežít. Nemyslím, že tomu někdy bylo či bude výrazně jinak.