Právě jsem dočetl dvě řádné šestisetstránkové bichle, které jsem dostal k vánocům: životopis Steva Jobse, šéfa Applu (Isacson, Walter: Steve Jobs, Práh, Praha 2011) a životopis hudebníka Toma Waitse (Hoskyns, Barney: Život Toma Waitse, Volvox Globator, Praha 2011). Jsou dokonale komplementární. Představují dva synchronní a naprosto odlišné pohledy na historii americké popkultury posledního půlstoletí. Obě hovoří hodně o hudbě. V případě Waitse, jehož hlavní životní náplň hudba tvoří, je to pochopitelné, v případě nedávno zesnulého computerového magnáta Jobse poněkud překvapivé.
Těžko si představit rozdílnější osobnosti než Jobs a Waits. Jestli můžou dva vlivní a masově populární bílí muži stejné generace ze západního pobřeží USA představovat oposita, jsou to tito dva. Stejně rozdílné jsou jejich životopisy (tedy, pokud můžou oposita představovat dvě výtečně napsané, podobně tlusté americké životopisné knihy, jejichž české překlady vyšly ve stejném roce). Ostřílený životopisec Isacson se snaží být striktně objektivní a je zřejmá zručnost, s jakou klene Jobsovy osudy v působivou dramatickou linii, hudební publicista Hoskyns sází spíš na subjektivně pojaté postřehy a často zdůrazňuje svůj osobní vstah k Waitsovi a jeho práci. O knihách ale nebudu psát, toto není literární recenze.
Ovlivnil Steve Jobs hudbu? To by bylo přehnané tvrzení. Ovlivnil ale spoustu věcí kolem ní. Bylo jeho zásluhou (a marketingovou strategií), že se počítačová platforma Apple vyprofilovala jako stroje určené pro tvůrčí jedince. Zářící emblém nakoustutého jablka je tak už léta notoricky známým výjevem z hudebních pódií.
Jobs se rád považoval za umělce. Prezentoval se jako rocker, volnomyšlenkář, vegetarián, buddhista, vizionář – prostě guru. Ne zcela typický image IT technologa a obchodníka, ale zabral – Jobsovi se podařilo vybudovat kult osobnosti na bázi rockové hvězdy a tím i davy nadšených fans Applu. U technologické firmy nevídaná věc – potkali jste snad někdy zapáleného fanouška Aceru nebo Samsungu? Na hudební průmysl se nakonec definitivně napojil vynálezem iPodu a iTunes Store, čímž nabídl gramofirmám způsob, jak konečně vytřískat prachy z do té doby živelně a ilegálně se rozvíjejícího fenoménu distribuce hudby po síti.
Technologické inovace v hudbě? Nic nemůže být vzdálenější staromilci Waitsovi, který před časem vydal v limitovanoé edici gramofonovou desku na 78 RPM – i s přiloženým gramofonem, a v nedávném rozhovoru pro Pitchfork tvrdí, že internet kontrolují roboti snažící se ovládnout svět (a odstranit vše, co jim stojí v cestě, jako třeba vodu).
V sedmdesátých letech, přibližně v době, kdy Jobs hledal v Indii osvícení a užíval LSD, Waits popíjel ve striptýzových lokálech, dobrovolně žil v zašlých motelech a produkoval skřípavě najazzlou hudbu, která ignorovala celou tu hippie bublinu a všechno, co bylo tehdy „alternativní“. Generačně by do ní měl přitom zapadnout, narodil se jen o pár let dřív než Jobs, ale od raného mládí si pěstoval mírně sebeironický image postaršího vychlastaného váguse z poválečných let. I on uspěl, poněvadž se, nejspíš bezděčně, trefil do noty nadcházející postpunkové estetice, a stal se také svého druhu guruem.
Oba dva měli, přes své odlišnosti, pozoruhodnou společnou vlastnost: oba milovali Boba Dylana. Byl to jejich guru.
Já jsem Dylana nikdy nijak zásadně neposlouchal. Ne že bych měl k němu nějakou averzi, ale nenašel jsem na jeho hudbě nic, co by mě přimělo hlouběji se jí zabývat. Postupně mi došlo, čím to je: Dylan je až příliš vlivný. Příliš mnoho lidí produkuje přesně to samé co on, a já, nejsa dítkem šedesátých let, pod nánosem plagiátů těžko rozpoznám zrnko někdejší jedinečnosti. Fascinace se nedostaví. Stává se to často. Různě se tomu říká – profláklost, zprofanovanost, vyvařenost: to je smutný osud guruů.
Možná se to stane i Waitsovi. Sám ho ostatně s oblibou plaguji!
Co se Jobse týče, jeho plagiáty se to jen hemží. Dnešní ajťáci a markeťáci vypadají jako rockeři: mají tetování, chodí do klubů, jezdí do Indie a chlubí se svým duchovním rozhledem, otevřeným vztahem k drogám a bohatým společenským životem.
Zato na pódiích a v ateliérech potkáváte asociální nerdy, které byste čekali spíš někde v kanclu za monitorem. Progresívní umělec (nejlépe z berlínské elektronické scény!) se neobejde bez obrovských kostěných brýlí, sestřihu „podle hrnce“ a nepadnoucího trička s fleky. Pokud má uhry, tím líp.
Asi si myslí, že z něj bude guru.
