Tři albové novinky z Leo Records

  
70

Aktivity britského labelu Leo Records, založeného a vedeného ruským emigrantem Leem Feiginem, neustávají ani letos, kdy značka slaví již čtyřicet let své existence. Každý měsíc vypouští do světa několik nových nahrávek od proslulých mistrů světové především freejazzové scény. Podívejme se na některé jarní novinky podrobněji.

Švýcarský tenorsaxofonista Jürg Gasser založil své trio s kontrabasistou Peterem K Freyem a bubeníkem Dieterem Ulrichem v roce 2009, album Espresso Galattico v tomto obsazení však nahrál až v srpnu 2015 a vyšlo až za další čtyři roky. Ale působí s takovou vehementní svěžestí, jako by vzniklo včera. To proto, že je to riskantní, riziková záležitost, plná dohadovačnosti, až hádankovosti, melodické fragmentárnosti, s níž frapantně to, co bylo naznačeno, mizí a opětně se regeneruje (třeba i prostřídáním vedoucího nástroje). Je to anti-úporné, anti-úsporné, anti-diktátové album, plné přelétavé lehkosti. Což se projeví okamžitě v expresně galaktickém vstupu, do kterého hudebníci znevážněně vhupsnou, výprskný sax ostražitě a pak i hokuspokusnicky zastřečkuje, bicí s proborcovaným zaprekérňováním zavýtoční, zatímco basa se snaží dění zaklidněně zašolíchávat. Tato až věrolomná odhalivost, zastávkově roztěkaná a propauzírovaná, předpovídá svojskost pojetí celku. Proto vzápětí Temptations své téma pokusnicky rozmatňuje a rozmetaně vyzřetelňuje, je hloučivě na(d)sazované a úprkově zadychtěné, hned střemhlavě útočnické a hned šátravě rozperné. Když se pak basa brunátně vhloučí do Swing(u) währt am längsten, odsekávavě i vrzukavě zaroztoční, přístup v triu se jeví jako nařkávavě směšnostní, kvazi-zarputile prozmatněný a naznačivě povzdešnostní. V následném Slow Fox(u) zátočňují všichni bok po boku, jako by se nechumelilo, ale ono se věru „zachumelí“, když se ze zahučivé vlínavosti vytotožní zamýšlivě sebestředný sax s rozumbradovým kontrabasem a nátřasně propasírovanými, posléze rozkutálenými bicími. Se zdráhavou zatrojčeností se rozvíří Softly, but…, hemživostně ždibcovaný a vyviklávaně rozmanžírovaný, sax je tu pobručivě vřetenující, basa podhlučivě rozlivná, bicí rozmáchlé do výskočnosti, ale emoce se tu (byť s určitým okolkováním) střídají od hatlamatilkovského vzepětí po (s)poléhavě probírkovanou naznačivost. Když potom basa rozdrkotá Talking, i tato rozmluvnost se rozševelí do zpochybněně úhybnostního zabíhání (vlastně bych měl vzhledem k tomu, že jde o nejkratší příspěvek, napsat „zaběhnutí“). Úporná basa vyvolá v Joke všeobecné provýskání, výsměšně otevřhubové, vycingrované, ba vycukrátkované s prohybně úskočným saxem a nápornými bicími. Vysmátost střídá promlčovaná rozhybněnost, vyjásávaná potutelnost zase zábludné promňoukávání a prozávratničněné šmidrování. Ano, a zádrhelné vylísávání se překotí do řádivostního trumfování, jež kposledu doprůvanuje. Rozdrcanostní rozvernostnění je charakteristické pro Off We Go, rozmašírovaně rozkomíhané a rajcovně pozbrklé. Je popadavě roztetelené i nákřičně rozčepýřené, rozmanžírované až do rozřevnosti (sax) a rozmlatnosti (bicí), znevážňované (s odstavným propauzírováním) do rozhbitněného vyšilování. Závěrečné sbohemdání Ciao probíhá mezi humorněním a kvílivostí, ztitěrňovaným vylehčováním a rozkotávaným vynásilňováním, ve kterém má hlavní úlohu zapeklitě odměřený sax. Ale kam se hrabu na květnatost doprovodného textu Petera Webera v bookletu. Jeden výraz z jeho slovníku jsem však použil hned v úvodu: je to frapantní deska!

Musíme si dát pozor, aby nám neujelo … The Last Taxi? Ale kdež, tím nám už přede dvěma roky vyhrožoval americký klavírista Pat Battstone, když se ocitl In Transit. Tentokráte ho nahrávání zastihlo v červnu 2018 v italském Bari, konkrétně ve studiu MAST, ale ve zcela jiné, italské společnosti, a na pořadu dne byly/jsou New Destinations. Tu navodivě promnožovanou společnost tvoří vokalistka, elektronička a obhospodařovatelka zvukových objektů Chiara Liuzzi, flétnistka, basflétnistka, bansuristka, xiaoistka, pikolistka, vokalistka a vyvolavačka efektů Giorgia Santoro, kytarista a elektronik Adolfo La Volpe, bubeník Giacomo Mongelli a kontrabasista Chris Rathbun.

Vehikl v tomto obsazení skutečně ve třinácti různorodých zastaveních vyhledává nové situace, jindy a jinde nezaznamenané, a tudíž leckdy kuriózní, nové barvy, nová protextování, přitom však celkovou konstelací navazuje na svého předchůdce. Jako druhdy, i tady se střídají nálady jako na obrtlíku, jejich melodičnost je fragmentární, dosah humorný i hypnotizující. To naznačí i vstup Twilight Departure, proněžněně vyflétnovaný a křehce procinkávaný, zavokalizovaný s jemnocitnou váhavostí. A potvrdí Attraverso la Citta s klíčivě vyhmotňovanými perkusemi, z jejichž nahodilého proviřování se vypoutává naléhavý hlas, hudba ho povznáší do prodychtěnosti, ale děje se tak jakoby mimochodem, byť stále usilovněji. Odhalivé i zavíjené temnozvučnění, postupně nabírané i kouskované, je charakteristické pro Inside the Dark Castle, zachrutý vokál téma zvnitřňuje, ale i drmolivě prošejdrovává, v prskoletné hudební smršti dojuchává a rozčečetkovává až do protajení. Vyhlédavé a vyhledávavé All the Birds Have Flown nastavuje vlnovitě dávkované hudebnění s úpěnlivým vokálem, zalétá však do vzrušivého horempádění a ochomýtavě okolkuje, aniž se vzdává vydůrazňování. Naproti tomu Where Sea-Creatures Slowly Dance je spíše uhadovačně, až neidentifikovatelně jímavé, promnutě vyrmutňované a zahrouceně pokušitelné, promnožované do zátušného vylíbezňování, po(z)držovaného klavírem. Po kratičkém Escape Symdrome s nahánčlivě pospěšnou kytarou a nápovědným vokálem se vycelebrovává Sunrise over a Painted Desert, provolněně závratňující, zásmyčně zahoustlý, zaviřovaný až do drhnoucí zarputilosti, perpetuálně nabaživé.

Zdráhavě úlisné, vytřepávané a výklopné jsou pro změnu The Markets of Marrakech, jejich prodrncovanou a pichlavou vyždibkovanost však klavír provětrá do melanžování a vokál progejšlí do závažnivé procítěnosti. Ale to už na nás vybafne Rewind se zašmodrchanou seismografičností a zahroutivou rozparáděností, aby navázalo záskočné Morning in a Japanese Garden, loudivě vyzřetelňované a nabíjivě zjitř(ň)ované, s vokální zjemnocitněnou upokojivostí. Obmanivý a navnadivý je následně Absynthe se záchvějně svěřivým vokálem, křehce obnaživým, zákročně zcitelňovaným a zcitlivovaným.

Povlovně rozdmýchávané a rozbalancovávané je Looking Glass Woman, hlasová hebkost je tu v kontrastu s dusajícími perkusemi a zapodiveným klavírem a kposledu i s nastraživě zavýbušněným dořečením. Vokál nakonec procítěně sesumíruje L´Amore Reve s dovodivě zacelující hudbou, láskyplně procítěnou a jasnozřivě výmluvnou, doskonavě zacelující album. Ať počítám, jak počítám, těch nových destinací je skutečně třináct, a přitom nic nenasvědčuje, že jejich projíždění musí být konečné. Že by nás to poslední taxi hodlalo zavést příště zase na jiný kontinent?

Perkusista Heinz Geisser (narozený 1961 v Curychu) má na svém kontě alba v duu, triu i kvartetu; tentokrát nahrál The Collective Mind s Ensemble 5, ve kterém s komunikativní solidárností účinkují ovšem hudebníci čtyři, spolu s ním kontrabasista Fridolin Blumer, klavírista Reto Staub a především nepřeslechnutelný trombonista Robert Morgenthhaler. Stalo se tak 18. března 2018 v maurském studiu Powerplay a jde tentokrát o osmipoložkový kontinuální příběh, plný mírumilovné atmosféričnosti, ale také neskrývaného konfrontování, překrývavé dialogičnosti, občasného rozdrobování do minimotivů, důsledně proharmonizovaných do celistvosti. Střídavě oblačno vládne hned ve vstupních Hidden Corners, jakoby zpoza rohu vyvlékavých a namátkově sloučivých. Po nastavené trase vedou běh přes překážky perkusista s trombonistou, jsou náklepní a vyzývaví, rozporcovaně sesumírovaní a překotně promotávaní, takže výsledkem (ovšem celkové souhry) je prskoletná vrtošivost. Zpoticha, ponořivě a roznořivě naváže Spreading the Envelope s pozotvírávanou plouživostí, jako by hráči souhru objevovali teprve za chodu, přitlumeně, co tón, to nenadálý „objev“. Trombón je tady jemnocitný, klavír propojující, perkuse vrtošivé, ale když se všichni ze zamyšlenosti vyzřetelní, zapospíchají, zahorempádí a zazáskočnostní. V následném Seeing with the Inner Eye perlivý klavír s rozprávějícím trombónem zvnitřní, ale záhy se uličnicky rozskotačí, překotně, až útěkově, za propasírovávaného cimprování kolegů totiž trombonista zaútočí, ale nevážně, vymkne se do humorné zápecnosti. Lotus Garden tvoří jakýsi pomyslný střed alba, reflektující potichlost vyobrazení, okvětnost měnivosti a mělčinovou rozjíždivost dojíždivost. Titulní skladbu odhalí opět souvztažně trombón s bicími, oba nástroje jsou vybalancované, nabudivě vyzřetelňované, nepříliš troufale pitoreskňující. V této zahrávavosti pokračuje i The Thread of Continuity, klavír je tu nabudivý, občas zapřílišený, perkuse rozeberně zámlatné, zmotorńované do kaskád, odpoutávavý trombón žadonivý i utrhovačný, basa výsadkuje zdánlivě z pozadí, ale celek je vehementně rozverný – a na tom záleží. V High-Wired opět trombón převezme melodickou linku za citelného podbasnění, je výzevně horoucí a střemhlavě svébytný, ale příběhem otřásají bicí, odhodlaně se zaverbovávají, vše je tu (s)rázné, svíravě vymrskované, vytěkávaně porozlamné, a je na klavíru, aby celou tu rozkošatěnost nadsadivě zaprůvodcoval. Iluzorní zasněnost závěrečného As in a Dream, rytmicky proviřovanou, nastraživou, až nastrašivou, rozsvětlí klavír, ale zase je to trombón, který vede rozpravu a neumlká, ani když je prozámlkovaný nebo prortutněný perkusemi, vždy se znovu vynoří. Takováhle směsková souhra, nezvykle rozvrtošená, panuje v celém albu, dodává mu vymatovávanou jinakost a nadsadivost, ale vlastně celistvou škálu od intimity po nahloučení. A to se hned tak neslyší.

Gasser 3: Espresso Galattico
The Last Taxi: New Destinations
Ensemble 5: The Collective Mind
Leo Records (www.leorecords.com)